28 Cdo 2344/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2344/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2013 Spisová značka:28 Cdo 2344/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2344.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Cena Oceňování majetku Pozemkový fond Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 16 odst. 1 a § 28a předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2344/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 0131 2774, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, č. j. 70Co 68/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6C 25/2011 (žalobce Ing. J. Č., P., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, 110 00 Praha 1, Šítkova 233/1, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu (dříve Pozemkovému fondu České republiky), Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem, 171 00 Praha 7, Trojská 140/593, o zaplacení 988.500,- Kč s příslušenstvím, t a k t o : I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a. II. Dovolání s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u soudu dne 24. 2. 2011, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 12. 2012, č. j. 6C 25/2011-150. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo původně žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo zaplatit žalobci 20.956,20 Kč s úrokem 7,75% od 4. 10. 2010 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 967.543,80 Kč s úrokem z prodlení 7,75% z částky 988.500,- Kč od 2. 10. 2010 do 3. 10. 2010 z částky 967.543,80 Kč od 4. 10. 2010 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 70Co 68/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 12. 2012, č. j. 6C 25/2011-150, změněn tak, že nyní žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu bylo uloženo zaplatit žalobci 967.543,80 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 4. 10. 2010 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 67.469,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po částečném zopakování dokazování (podle § 213 odst. 2 občanského soudního řádu) listinnými důkazy (a to rozhodnutím o přípustnosti stavby, rozhodnutím o vyvlastnění a podrobným územním plánem) přezkoumal v mezích odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu a shledal odvolání žalobce důvodným. Odvolací soud uváděl, že žalobce se svou žalobou domáhal zaplacení částky 967.543,80 Kč (se specifikovaným úrokem z prodlení) jako finanční náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. za odňatou a nevydanou část pozemku parc. č. 4027 (o výměře 3 594 m2) v katastrálním území S. Žalobce uvedenou pohledávku nabyl postupným postoupením, když původními oprávněnými osobami tu byli V. K. a V. D. Ohledně uvedené části pozemku bylo dne 12. 7. 1965 vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby – sídlištního celku N. S. v P., byl vyhotoven zastavovací plán, dne 9. 8. 1967 bylo rozhodnuto o přípustnosti stavby a rozhodnutím odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v Praze 10 ze dne 6. 9. 1967 (které nabylo právní moci 28. 9. 1967) byla předmětná část pozemku vyvlastněna k výstavbě sídliště N. S. (parcela nebyla určena k zástavbě rodinným domkem, garáží nebo ke zřízení zahrádky). Po vydání zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 18. 4. 2005, č. j. PÚ 6273/91, rozhodnuto, že oprávněné osoby V. D. a V. K. nejsou vlastníky části pozemku parc. č. 4027 v katastrálním území S. a tuto část nelze vydat z důvodu její zastavěnosti a že oprávněným osobám přísluší za ni náhrada. V soudním řízení o této náhradě soud prvního stupně vycházel z toho, že sporná část odňatého pozemku byla označena při odnětí role a právní předchůdci žalobce tak přišli zásahem státu o možnost předmětný pozemek nadále zemědělsky obhospodařovat a peněžní náhrada byla soudem stanovena částkou 20.956,- Kč. Soud prvního stupně byl toho názoru, že je tu „podstatný dopad odnětí pozemku do sféry konkrétních osob, nikoli veřejný účel, pro který byl pozemek odňat a způsob, jakým se tento účel realizoval“. Co do částky 20.956,20 Kč bylo žalobě žalobce vyhověno (s úrokem z prodlení od 4. 10. 2010 do zaplacení) a ve zbytku byla žaloba žalobce zamítnuta. Odvolací soud poukazoval na to, že se touto právní věcí zabýval již svým předchozím kasačním usnesením ze dne 23. 2. 2012 (sp. zn. 70Co 16/2012 Městského soudu v Praze). Shodně s tímto rozhodnutím odvolací soud měl za to, že žalobce je v této právní věci aktivně legitimován, když nárok na poskytnutí peněžní náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. získal smlouvu o postoupení pohledávky, uzavřenou dne 2. 11. 2010 mezi J. Š. a žalobcem Ing. J. Č., přičemž předmětem postoupení tu byl restituční nárok jako takový; finanční náhrada tu náleží ve výši ceny odňatého pozemku podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. (a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Odvolací soud byl toho názoru, že pro určení výše finanční náhrady je tu rozhodující, zda vyvlastněný pozemek (jeho část) byl v době rozhodnutí o vyvlastnění pozemkem určeným pro stavbu, tedy části území určenou územním rozhodnutím k zastavění a zda jde o pozemek, na němž stojí hlavní stavba (§ 14 odst. 1 zákona č. 85/1976 Sb.) Vyvlastněná část pozemku byla v daném případě územním plánem a územním rozhodnutím určena k zastavění sídlištěm S. a šlo tedy o pozemek určený pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. ve spojení s § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb.). Vyvlastněná část pozemku byla v daném případě územním plánem a územním rozhodnutím určena k zastavění sídlištěm S. a šlo tedy o pozemek určený pro stavbu ve smyslu § 142 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. a cena tohoto pozemku činí 250,- Kč za 1 m2, jak to také bylo uvedeno v tomto řízení ve vypracovaném posudku znalce Ing. H. ze dne 1. 6. 2006, v němž také nebyly žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly mít za následek úpravu ceny. Při výměře pozemku 3 954 m2 (když z původních 4 494 m2 odpadá 540 m2, které nebyly předmětem postoupení na žalobce Ing. J. Č. uzavřenou postupní smlouvou) činí tedy cena pozemku 988.500,- Kč, dovozoval odvolací soud. Odvolací soud ještě dodával, že žalovaný Pozemkový fond ČR se do prodlení dostal dne 4. 10. 2010, když podle výzvy k plnění ze dne 1. 10. 2007 měl ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. plnit do 3. 10. 2010 a od 4. 10. 2010 je tedy v prodlení s poskytnutím finanční náhrady. Při posuzování námitky promlčení, uplatněné v tomto řízení původně žalovaným Pozemkovým fondem ČR byl odvolací soud toho názoru, že v daném případě právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 4. 2005 začala běžet lhůta dvou let k uplatnění práva na převod jiného pozemku podle § 13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.; po uplynutí této lhůty (t. j. 29. 4. 2007) bylo možno uplatnit právo na finanční náhradu v prekluzívní šestiměsíční lhůtě (§ 16 písm. b), zákona č. 229/1991 Sb.) do 29. 10. 2007. Toto právo bylo uplatněno dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 1. 10. 2007, na jehož základě získal žalovaný tříletou lhůtu k plnění podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která marně uplynula dne 4. 10. 2010 a teprve tímto dnem začala běžet obecná tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu, která tu marně uplynula az 4. 10. 2013. Odvolací soud tedy dovozoval, že „byla-li žaloba podána v této právní věci dne 24. 2. 2011, nemohlo tu k promlčení nároku dojít“. Odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě žalobce vyhověl i co do další