28 Cdo 240/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 240/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2022 Spisová značka:28 Cdo 240/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.240.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb. § 11a předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 240/2022-680 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. Z. – P., narozeného XY, bytem v XY, b) J. Z. – P., narozeného XY, bytem v XY, c) J. Z., narozeného XY, bytem v XY, d) K. Z., narozené XY, bytem v XY, e) O. V. – V., narozené XY, bytem v XY, f) M. V., narozené XY, bytem v XY, a g) L. Z., narozeného XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 51/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 44 242,44 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 C 51/2015-465, uložil žalované uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY do jejich vlastnictví (v tam určených spoluvlastnických podílech), k uspokojení jejich restitučních nároků, ve výroku konkrétně vyčíslených (výrok I.); k tomu rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 2. Podle závěru soudu prvního stupně jsou žalobci oprávněnými osobami (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) disponujícími nároky na poskytnutí „jiných“ (náhradních) vhodných zemědělských pozemků za původně vlastněné a odňaté pozemky, jež jim (jejich právním předchůdcům) nebylo možno vydat pro zákonem stanovené překážky (§ 11 a 11a zákona č. 229/1991 Sb.). Postup žalované (i jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) při uspokojování daných restitučních nároků shledal soud prvního stupně liknavým a svévolným, kdy se žalobci navzdory své aktivitě dlouhodobě nemohou domoci uspokojení svých nároků cestou veřejných nabídek pozemků. Za daného stavu mají proto právo domáhat se převodu konkrétního, jimi vybraného pozemku z vlastnictví státu mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků. Hodnota jimi vybraného pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) koresponduje výši restitučního nároku a nejde o pozemek nevhodný, jehož převodu z vlastnictví státu by bránila některá ze zákonem stanovených překážek, jíž dle soudu prvního stupně není ani pronájem pozemku třetí sobě – příbuznému žalobců, jemuž pozemek nebyl převeden do vlastnictví. 3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 4. Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jím učiněný hodnotící závěr, že důvod, pro který nároky žalobců dosud nedošly svého uspokojení, lze přičítat liknavosti a svévoli žalované, v situaci, kdy žalobci (či jejich právní předchůdci) byli dostatečně aktivní a opakovaně se účastnili veřejných nabídek; aprobováno tak bylo i právní posouzení, že se žalobci mohou domáhat uspokojení svých restitučních nároků převodem jiného vhodného zemědělského pozemku z vlastnictví státu, jenž nebyl zahrnut do veřejné nabídky náhradních pozemků (která – jak nadto oba soudy uzavírají – neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry). Nedůvodnou shledal odvolací soud i argumentaci žalované, že požadovaný pozemek je k danému účelu nevhodný (do veřejné nabídky nezařaditelný), že je funkčně spojený se stavbou na sousedícím pozemku ve vlastnictví jiné osoby, která je současně i nájemcem tohoto pozemku a má právo na jeho převod do svého vlastnictví (dle § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Zdůraznil, že odkazovaný nájemce nebyl se svými žádostmi o převod pozemku úspěšný, s žalobci je v příbuzenském poměru a s případným převodem pozemku do jejich vlastnictví souhlasí. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, lze-li jednání žalované při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob hodnotit jako liknavé či svévolné v situaci, kdy se oprávněné osoby bezdůvodně neúčastnily veřejných nabídek náhradních pozemků. K tomu dovolatelka zpochybňuje i řešení otázky, zda je žalobci požadovaný pozemek jako náhradní k danému účelu vhodný (do jejich vlastnictví převoditelný), jde-li o pozemek funkčně bezprostředně spojený se stavbou situovanou na sousedním pozemku; i v tomto směru považuje posouzení odvolacího soudu za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K první otázce argumentuje i tím, že mimo rámec veřejných nabídek nemůže oprávněným osobám poskytovat další součinnost, a namítá, že převod jiných pozemků, do veřejné nabídky nezahrnutých, by byl v rozporu se zákonem a současně by diskriminoval jiné oprávněné osoby. Nesouhlasí s tím, že veřejné nabídky náhradních pozemků nemají potřebné parametry a k tomu kritizuje i hodnotící závěry soudů ohledně aktivity žalobců při uspokojování jejich restitučních nároků. Opakuje své výhrady vůči závěru o převoditelnosti žalobci požadovaného pozemku do jejich vlastnictví, s argumentací, že jde o pozemek nevhodný, tvořící nedělitelný funkční celek se stavbou, jež se nachází na přilehlém pozemku, namítajíc, že vydání takového pozemku nebylo by možné ani v restituci původní, pro překážku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Poukazuje i na právo vlastníka stavby funkčně související s pozemkem ve vlastnictví státu na převod tohoto pozemku do jeho vlastnictví, a to za cenu obvyklou (§ 10 odst. 4, § 14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) a klade přitom otázku, lze-li převést oprávněné osobě i pozemek funkčně související se stavbou ve vlastnictví jiné osoby v situaci, kdy tato osoba s převodem souhlasí. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, jemuž by věc měla být vrácena k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud k žalovanou podanému dovolání rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 337/2019-556, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 11 Co 210/2018-612, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 C 51/2015-465, změnil tak, že se žaloba zamítá. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1797/2020, odmítl. 7. K žalobci podané ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, č. j. 28 Cdo 1797/2020-647, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 11 Co 210/2018-612, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 337/2019-556. 8. Ve zmíněném nálezu – aniž by zpochybnil relevantní judikaturu řešící otázku uplatnitelnosti nároku oprávněné osoby na převod jiného zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků – Ústavní soud obecným soudům vytkl, že ve svém hodnotícím závěru, lze-li postup žalované vůči žalobcům (oprávněným osobám) při uspokojování jejich restitučních nároků považovat za liknavý či svévolný, nezohlednily všechny zjištěné okolnosti. Za nepřiměřené označil úvahy dovolacího soudu vyjádřené v jeho předchozím kasačním rozsudku, při nichž byla akcentována jen ta okolnost, že někteří z žalobců nebyli dostatečně aktivní, aniž by bylo vzato v potaz i jednání jejich právních předchůdců; dodal, že k tíži žalobců