28 Cdo 2421/2012 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2421/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: ELMAD spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, zastoupen JUDr. Janem Najmanem, advokátem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupena JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 1, Vodičkova 17, o zaplacení částky 163.317,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 154/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, č. j. 72 Co 29/2012-96, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn (mezitímní) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 9. 2011, č. j. 20 C 154/2010-67, kterým bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu nároku důvodná, tak, že žaloba o zaplacení částky 163.317, - Kč byla zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 163.317,- Kč z titulu náhrady za nucené omezení jeho vlastnického práva z období od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006, k bytové jednotce č. 824/10, umístěné ve čtvrtém nadzemním podlaží domu č. p. 824, nacházejícího se v katastrálním území S., obec Pardubice, ulice L. M. Soud prvního stupně vydal dne 9. 9. 2011 mezitímní rozsudek, kterým rozhodl, že žaloba je co do základu nároku důvodná. Soud uvedl, že žalobci vzniklo vůči žalované právo na předmětnou náhradu v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná však v průběhu řízení vznesla námitku promlčení nároku žalobce, a proto se zabýval posouzením její důvodnosti. Vyšel přitom z ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a uzavřel, že subjektivní tříletá promlčecí lhůta v posuzovaném případě marně uplynula dříve, než žalobce dne 4. 12. 2009 uplatnil své právo podáním žaloby k soudu. O samotné škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobce dozvěděl již dne 20. 3. 2003, tj. nabytím účinnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, publikovaným pod č. 84/2003 Sb.; nálezem byl zrušen poslední předpis regulující výši nájemného z bytů. Tímto dnem započala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku. Ačkoliv soud nárok posoudil jako promlčený, následně zhodnotil námitku promlčení jako vznesenou v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr odůvodnil poukazem na vývoj právních názorů na posuzovanou problematiku, odkázal zejména na plenární stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 27/09. Zdůraznil též zavinění žalované a uvedl, že žalobce, který mohl procesní úspěch obdobné žaloby směřující vůči žalované pod vlivem judikatury, která byla před uplynutím promlčecí doby soudy zastávána, očekávat jen stěží, se snažil domoci svého nároku alespoň vůči nájemci bytu. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Soud vyslovil souhlas s právním posouzením promlčení nároku soudem nižší instance, tj. se závěrem o promlčení nároku i o počátku běhu promlčecí lhůty stanovené podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., tj. 20. 3. 2003. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku posoudil jako odporující dobrým mravům, a proto k ní nepřihlédl. Po výčtu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, zabývajících se otázkou vymezení dobrých mravů, resp. jednání jim odporujících, uvedl, že posouzení otázky souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy musí předně předcházet posouzení konkrétních, individuálních okolností daného případu. Sám žalobce rozpor vznesené námitky s dobrými mravy nenamítal a žádné skutečnosti, které by takový závěr podporovaly, ani netvrdil. Soud prvního stupně při rozhodování o nároku neměl k dispozici žádné konkrétní okolnosti individualizující daný případ, které by odůvodňovaly závěr o aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. Proto odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z tzv. diformity rozsudků soudů nižších instancí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Brojil v něm proti vymezení počátku běhu promlčecí lhůty tak, jak jej stanovily soudy nižších instancí. Současně označil vznesení námitky promlčení nároku jako hrubě nemravné, kdy navíc žalobce nebyl poučen o tom, že by měl tvrdit a prokazovat rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. Na závěr navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalovaná, která se ztotožnila s dovoláním napadeným rozhodnutím a navrhla dovolání zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dána, jestliže v řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci tato situace bezesporu nastala, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným. Nikoliv však důvodným. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/2013, se právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena. V předmětném rozsudku byla řešena totožná problematika, jako je tomu v projednávané věci. Městský soud v Praze uvedl, že sporná finanční náhrada za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky (viz I. ÚS 131/2000). Jedná se tedy o majetkový nárok závazkového charakteru (§ 488 a násl. obč. zák), který jednoznačně podléhá promlčení podle § 100 odst. 2 obč. zák. Nelze souhlasit s tím, aby běh promlčecí doby u sporného nároku na náhradu za omezení vlastnického práva započal až dnem účinnosti výše označeného plenárního stanoviska Ústavního soudu ČR, protože právní posouzení skutkově existujícího nároku je pro běh promlčecí doby nerozhodné, podstatné je z tohoto hlediska jeho včasné uplatnění. Nárok žalobce za dobu předcházející uplatnění nároku proti nájemci bytu (od 1. 1. 2002 do 30. 3. 2006) se promlčoval den po dni, jak žalobci vznikala majetková újma a ke dni 13. 12. 2010, kdy jej žalobce uplatnil u soudu, byl již celý promlčen. Nárok podle čl. 11 odst. 4 Listiny je nárokem sui generis, na který nelze aplikovat úpravu podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy ani jeho ustanovení o běhu promlčecí doby. Promlčení práva na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny by se mělo řídit obecnou právní úpravou promlčení podle ObčZ (§ 101). Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 578/2011 byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud dne 20. 11. 2012, odmítl usnesením pod sp. zn. I. ÚS 1896/12. Ústavní soud uvedl, že pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zák. č. 82/1998 Sb. (sc. podané před přijetím tohoto stanoviska) je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zák. č. 82/1998 Sb. (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem založil Ústavní soud nový nárok pronajímatele na náhradu újmy vůči státu, a že by snad promlčecí doba začala běžet až po seznámení se s obsahem stanoviska. Ústavní soud respektoval, že řada pronajímatelů vycházela z jeho předchozích rozhodnutí, v nichž byly konstatovány "škodlivé" důsledky nečinnosti Parlamentu ČR při právní regulaci nájemného z bytů, a žaloby vůči státu podávala; v tomto smyslu je zmiňované stanovisko korekcí dosavadních postupů obecných soudů. Ohledně povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva ctí Ústavní soud