28 Cdo 2430/2016 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2430/2016-337 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Z. L., zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) H. B., zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, Nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, 2) I. S., zastoupené Mgr. Martinou Pernicovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, 3) APB - PLZEŇ a. s. se sídlem v Losiné 303, IČ 270 66 410, 4) DROBIL-ENERGO s.r.o. se sídlem v Plzni, V Šipce 694/9, IČ 648 34 484, a 5) Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Barrandov-Praha, se sídlem v Praze 5-Hlubočepích, Devonská 999/1, IČ 673 63 181, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 77/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2016, č. j. 21 Co 143/2015-245, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2016, č. j. 21 Co 143/2015-245, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. února 2015, č. j. 42 C 77/2014-96, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 3. 2. 2014 domáhal, aby žalované jako převodci byla uložena povinnost uzavřít s ním jako s nabyvatelem dohodu specifikovaného obsahu o převodu označených náhradních pozemků. Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 7. 2008, č. j. 24 C 97/2003-239, pravomocným dne 30. 8. 2008, byl uznán za oprávněnou osobu podle § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, přičemž tímto rozsudkem bylo nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 5. 10. 2001, č. j. PÚ 6573/92, a „bylo určeno, že za pozemky dle PK, zahrada o výměře 37.383 m2, dosud vedené u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště P., vše pro obec H. m. P., k. ú. K., přísluší nabyvateli náhradní pozemek“. Obvodní soud pro Prahu 5 výrokem I. rozsudku ze dne 25. 2. 2015, č. j. 42 C 77/2014- 96, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), v níž se pod bodem 1) uvádí, že „ČR - Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 (dále jen „Státní pozemkový úřad“), spravuje pozemky ve vlastnictví státu“, jež vyjmenoval a specifikoval (celkem 66 pozemků), pod bodem 2) že „Z. L., je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 4 odst. 4 zákona o půdě (dále jen „oprávněná osoba“)“, pod bodem 3) že „Oprávněná osoba má na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy Čj. PÚ 6573/92 ze dne 5. 10. 2001, nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za pozemky jí v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě nevydané“, a v bodě 4) že „Státní pozemkový úřad k uspokojení nároku oprávněné osoby na náhradu za pozemky v restituci nevydané touto smlouvou bezúplatně převádí do vlastnictví oprávněné osoby tyto pozemky“ (následuje výčet 66 specifikovaných pozemků) a oprávněná osoba tyto pozemky přijímá“; výrokem II. rozsudku soud prvního stupně vyslovil, že náklady státu nese Česká republika, a výrokem III. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 88.200,- Kč k rukám právního zástupce žalobce. Po provedeném dokazování zjistil, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy Čj. PÚ 6573/92 ze dne 5. 10. 2001 bylo rozhodnuto, že žalobce není vlastníkem nemovitosti - zahrady o výměře 37.383 m2 v kat. území K. vedeném Katastrálním úřadem, že nárok žalobce byl oceněn ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) částkou přes 7,6 mil. Kč, jak to bylo prokázáno znaleckým posudkem znalce Pavla Šebka ze dne 7. 3. 2010, že náhradní pozemky specifikované v žalobě byly oceněny podle současného stavu znalci Ing. Tomíčkem a Ing. Vodičkou na celkovou částku 3.578.596,31 Kč, že žalovaný doložil soudu přehled veřejných nabídek pozemků vyhlášených v P. od roku 2008 a seznam pozemků nabízených v P., že náhradní pozemek je dotčen církevní restitucí, že pozemek je předmětem sporu mezi P. a Čs. zahrádkářským svazem, který navrhl jeho „vrácení“, že ostatní pozemky nejsou církevním ani historickým obecním majetkem, nebyla u nich uplatněna restituce, nejsou dotčeny veřejně prospěšnou stavbou, že aktuální restituční nárok žalobce činí 7.134.109,30 Kč, že žalobce se od roku 2008 pravidelně hlásil do veřejných nabídek vyhlášených žalovanou, že v roce 2014 se jich zúčastnil 17x, že v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 201/2011 Pozemkový fond vyvedl pozemky na Povodí Vltavy a že v obdobném sporu žalobce vedeném u Okresního soudu Praha-východ došlo v průběhu sporu k realizaci prodeje pozemků podle privatizačního projektu. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 (v němž bylo konstatováno, že nároky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě mají přednost před prodejem pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. a že není-li nárok restituentů na vydání náhradního pozemku dlouhodobě uspokojen, měly soudy povinnost zkoumat, zda tento stav není výsledkem libovůle či dokonce svévole Fondu při naplňování zákona o půdě) a na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (jenž dospěl k závěru, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není třeba - při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky), posoudil postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce jako svévolný, a to s ohledem na šíři veřejné nabídky žalované, která není a nebyla s to uspokojit nárok žalobce zejména co do výměry nabízených pozemků, s ohledem na součinnost žalobce, který se aktivně domáhal pozemků kvalitativně a kvantitativně odpovídajících, jakož i vzhledem k tomu, že žalovaná neplní své zákonné povinnosti, upřednostňuje úplatné převody, převádí majetek, jenž by mohl být použit pro uspokojení nároků prvorestituentů, a pozemky o rozloze nad 10.000 m2 nabízí oprávněným osobám ve veřejných nabídkách zcela ojediněle. Po žalobci však nelze spravedlivě žádat, aby uspokojil svůj restituční nárok množstvím pozemků nepatrné rozlohy, které by nebylo možné v důsledku necelistvosti efektivně hospodářsky využít. Předmětné pozemky požadované žalobcem přitom vyhovují kritériím uvedeným v § 11a odst. 2 zákona o půdě, přičemž jejich hodnota nepřesahuje restituční nárok žalobce. Soud proto žalobu považoval za „zcela důvodnou“ a proto jí vyhověl, aniž takové rozhodnutí považoval za diskriminující vůči ostatním oprávněným osobám (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 21 Co 143/2015-245, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 37.800,- Kč k rukám jeho právního zástupce a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalované vůči žalobci je liknavý a že je možné v něm shledat libovůli, když jeho nárok nebyl dosud realizován. Znovu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a dále na nález téhož soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a dovodil, že nárok žalobce nebyl dlouhodobě uspokojován (od roku 2001), že přes existenci platné judikatury žalovaná upřednostňovala převody nemovitostí na třetí osoby, které se o uvedené pozemky ucházely cestou neveřejnou podle zvláštních právních předpisů, před uspokojením nároku oprávněné osoby, kterou v minulosti jako takovou sama potvrdila. Takové jednání lze označit za liknavé, protože žalobce se jednání žalované nemohl bránit a byl tím diskriminován. Postup žalované, která pozemky převáděla na jiné subjekty, a to i v době po podání předmětné žaloby k soudu, byl svévolný a diskriminující, byl projevem její libovůle a nároku žalobce je proto třeba poskytnout soudní ochranu. Podle citované judikatury nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z res