28 Cdo 244/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 244/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2005 Spisová značka:28 Cdo 244/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.244.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1977/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 244/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a/ J. S., b/ J. P., obou zastoupených advokátem, c/ M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. p. P., s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 94/97, o dovolání žalobkyně c/, jejích dědiců a o dovolání žalovaného, obojí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198, takto: I. Dovolání žalobkyně c/ i jejích dědiců Ing. V. Š., Mgr. M. K. a J. H., jakož i dovolání žalovaného, se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku III. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít se žalobkyní c/ M. Š. dohodu o vydání domu čp. 1066 a zastavěného pozemku parc. č. 449 v P., N. 27, zapsáno u Katastrálního úřadu P. na LV č. 10 pro k. ú. N. Ke změně (obsahově však potvrzení) prvostupňového rozsudku došlo v meritu věci výrokem I. odvolacího soudu pouze tak, že, namísto přisouzených k vydání ¾ spoluvlastnického podílu oběma žalobcům dohromady k uvedeným nemovitostem, bylo žalovanému uloženo, aby žalobcům a/, b/ vydal každému podíl ve výši 3/8 (tedy rozdělení tří čtvrtin rovnými díly). Ve svých dalších výrocích rozhodl odvolací soud, kromě poplatkové povinnosti, o nákladech řízení před oběma instancemi; žalovaný byl zavázán k zaplacení těchto nákladů dvěma úspěšným žalobcům, zatímco ve vztahu mezi třetí žalobkyní a žalovaným nebyly náklady přisouzeny žádnému z nich. Odvolací soud skutkově a podstatnou měrou i právně přisvědčil soudu prvního stupně ve věci, v níž byly žalobní nároky opřeny o zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a v níž nebylo pochyb o aktivní věcné legitimaci žalobců (právních nástupců veřejné obchodní společnosti) jako oprávněných osob i o statusu žalovaného jako potenciálně povinné osoby. Restituční důvod byl shledán podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v převzetí věcí státem bez právního důvodu, neboť předmětem znárodňovacího procesu vůči podniku, jak byl započat vyhláškami č. 184/1946 a č. 1192/1946 Ú. l. vydanými na základě dekretu č. 100/1945 Sb. s účinností znárodnění dnem 27. 10. 1945 (o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků), a dovršen výměrem Ministerstva těžkého průmyslu ze dne 11. 6. 1951, byly jen nemovitosti v k. ú. L. Ty byly odňaty veřejné obchodní společnosti B. S. (dříve S. – P.) říšsko-německou okupační mocí, a posléze provozovány jako (německá) S. – Ch., a. s. se sídlem v L. Nebyl tedy zabaven ani později znárodněn předmětný dům se zastavěným pozemkem čp. 1066 v P., N. 27, kam bylo v roce 1938 přeloženo sídlo společnosti. Ten ovšem byl později administrativně převeden z n. p. S. O. se sídlem v L. na příslušný obvodní národní výbor v P., v rámci převodu státního bytového fondu, administrativní dohodou z 31. 5. 1960. U prvních dvou žalobců, kteří mají trvalý pobyt ve Velké Británii a tamtéž nebyli odškodněni za majetek zanechaný jimi v Československu, posoudil odvolací soud jejich nárok podle novely zákona č. 87/1991 Sb. pod č. 116/1994 Sb., kterou došlo ke změně § 3 odst. 2 citovaného zákona; uplatnili-li tedy tito žalobci nárok vůči žalovanému výzvou ze dne 1. 12. 1994, s následnou žalobou doručenou soudu dne 9. 5. 1995, učinili tak v zákonných lhůtách. Naproti tomu na žalobkyni c/, pobývající v České republice, se v plném rozsahu vztahoval zákon č. 87/1991 Sb. od samého počátku. Vyzvala-li tato žalobkyně žalovaného k vydání nemovitostí poprvé až dne 25. 12. 1992 a následně 19. 12. 1994, učinila tak až po uplynutí běhu zákonných lhůt končících 1. 10. 1991 resp. 1. 4. 1992 (§ 5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb.), a její nárok byl prekludován. Třetí žalobkyně podala proti výroku III. a souvisejícím výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičítající tomuto rozsudku zásadní právní význam; dovolání bylo následně po úmrtí žalobkyně doplněno jejími dědici ing. V. Š., Mgr. M. K. a J. H. V dovolání se brojí proti výkladu pojmu „rasová perzekuce“, jak jej vyložil soud prvního stupně. Odnětí předmětných nemovitostí za okupace německou Státní tajnou policií (G. S.) v B. v roce 1941 právním předchůdcům žalobců bylo podle ní rasově perzekučním aktem. Na věc se proto vztahoval § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb., a lhůty k uplatnění restitučního nároku u povinné osoby resp. u soudu začaly M. Š. běžet – v délce šesti měsíců a jednoho roku – ode dne účinnosti zmiňované novely, tedy od 1. 7. 1994. Nárok žalobkyně c/ tedy nezanikl uplynutím lhůt a dovolatelka resp. dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil v napadené části rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného, podané proti výroku I. a navazujícím výrokům odvolacího soudu, spatřovalo zásadní právní význam napadeného rozsudku ve dvou aspektech. Jednak neměl být dovozen restituční důvod podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; nedošlo k převzetí nemovitostí bez právního důvodu, ale k jejich znárodnění v souladu s tehdejšími předpisy, ještě před rozhodným restitučním obdobím. Kromě toho je soudní interpretace nicotnosti majetkoprávních dispozic z doby nesvobody (odnětí majetku německou okupační mocí) nesprávná, neboť po osvobození Československa nedocházelo automaticky k obnově vlastnického práva k (mezitím znárodněnému) majetku, ale byl nutný postup podle dekretu č. 5/1945 Sb. resp. zákona č. 128/1946 Sb. Žalovaný navrhl zrušit, v rozsahu jeho dovoláním napadeném, rozsudky obou instancí a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. První dva žalobci navrhli ve vyjádření k dovolání žalovaného, aby bylo odmítnuto; rozhodnutí ohledně dovolání třetí žalobkyně ponechali na úvaze dovolacího soudu. Nejvyšší soud zjistil, že obě dovolávající se strany, zastoupené advokátem, podaly svá dovolání v otevřené lhůtě. Při dalším přezkumu se pak musel zabývat jak přípustností dovolání, jež přicházela v úvahu – při shodě rozsudků obou instancí bez tzv. skryté diformity – jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, tak případně i dovolacím důvodem, spatřovaným oběma stranami v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přezkum dovolání žalobkyně c/ Zatímco odvolací soud spatřoval pochybení této žalobkyně již v tom, že nevyužila možnosti uplatnění nároku podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění před novelou č. 116/1994 Sb., soud prvního stupně podrobně posoudil svá skutková zjištění k předpokladu „rasové perzekuce“ ve smyslu § 3 odst. 2 téhož zákona po nabytí účinnosti zákona č. 116/1994 Sb. Konstatoval, že v rámci žádosti o zápis změn v obchodním rejstříku ze dne 5. 4. 1940 prohlásili, podle protektorátního nařízení z 21. 6. 1939, jak prokuristé ing. G. a ing. Š., tak i jednající společníci ing. J. a ing. V. S., že jsou árijci. Byl-li později opatřením (lépe nařízením o zabavení majetku – Einziehungsverfügung) brněnského gestapa ze dne 31. 10. 1941 zabaven majetek podniku, stalo se tak, jak se v listině uvádí odkazem na § 1 odst. 1 říšského nařízení ze 4. 10. 1939, pro zjištěný postoj k okupačnímu režimu – nepřátelství k říši. Nešlo tedy o rasovou perzekuci. Obdobně se k problematice vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 (ve věci K. Colloredo-Mansfeldová v. Národní památkový ústav). Stanoviskem Ústavního soudu se dovolací soud cítí přiměřenou měrou vázán. Podává se, že pojem rasová perzekuce zahrnuje pro restituční účely „pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních“. Nutno přiznat, že tomuto – dosti restriktivnímu – výkladu nasvědčují některé pasáže zákonné úpravy problematiky bezprostředně po