28 Cdo 2448/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2448/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2003 Spisová značka:28 Cdo 2448/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2448.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2448/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání MUDr. T. V., zastoupené advokátem, a B. V., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 4. 2002, sp. zn. 22 Co 127/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 216/2000 (žalobce RNDr. O. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. B. V., zastoupené advokátem, a 2. T. V., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto: I. Dovolání dovolatelek se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 30. 10. 1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi smlouvu o vydání tří ideálních osmin domu čp. 822 a pozemků parc. č. 899 a parc. č. 521/18 v katastrálním území P.-V. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky uvedených nemovitostí byli rodiče žalobce Ing. O. V. a J. V., jakož i žalobcův strýc a žalobcova teta, a to každý jednou ideální čtvrtinou. Rodiče žalobce darovali své nemovitosti státu smlouvou z 26. 7. 1962, ale tato smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. J. V. zemřela 24. 6. 1978 a Ing. O. V. zemřel 15. 6. 1978. Ing. J. V., strýc žalobce, zemřel 4. 11. 1977 a M. V., teta žalobce, zemřela 23. 6. 1989. Zemřel také dne 9. 10. 1993 žalobcův bratr Ing. J. V. (s nímž byl žalobce stejným dílem dědicem po rodičích ) a žalované B. V. a T. V. jsou jeho dědičkami. Žalobce také uváděl, že dědici po spoluvlastnících Ing. J. V. a M. V. byli kromě žalobce i jeho bratranci Ing. M. V. a Ing. M. V. Žalobce za těchto okolností uplatňuje pro sebe vydání tří ideálních osmin v žalobě uvedených nemovitostí. Žalované B. V. a T. V. navrhly zamítnutí žaloby s tím, že pokládají nárok žalobce za nedůvodný a od žalobce nedostaly také žádnou výzvu k vydání nemovitostí. Obvodní podnik bytového hospodářství P., který dohodou vydal sporné nemovitosti žalovaným B. a T. V., sděloval soudu, že tyto nemovitosti nemohou být předmětem vydání žalobci, protože tomu brání ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., který nedovoluje věc vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 24. 9. 1997, čj. 23 C 394/95-29, byla zamítnuta žaloba žalobce a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení do 15 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením z 26. 2. 1998, sp. zn. 22 Co 27/98 zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými B. a T. V. a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud ukládal soudu prvního stupně „zkoumat, zda je žalobce oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda byl ke dni účinnosti tohoto zákona (ke dni 1. 4. 1991) státním občanem tehdejší ČSFR, a dále se zaměřit na zjištění toho, zda předmětná nemovitost přešla na stát na základě darování, učiněného v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb.“. „ Soud prvního stupně se rovněž bude zabývat výší podílu, ohledně něhož se žalobce po žalovaných domáhá uzavření dohody o vydání věcí“. Obvodní soud pro Prahu 2 pak rozsudkem z 15. 1. 1999, čj. 23 C 394/95-68, rozhodl o zamítnutí žaloby žalobce proti žalovaným B. V. a T. V. o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání žalobci od každé z těchto žalovaných po ideálních třech šestnáctinách domu čp. 822 s pozemky parc. č. 570 a parc. č. 571, zapsaných na listu vlastnictví č. 2147 pro katastrální území V. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovaným B. V. a T. V. částku 6.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 15. 1. 1999 rozhodl Městský soudem v Praze rozsudkem z 21. 6. 1999, sp. zn. 22 Co 212/99. Bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že náklady řízení činí 12.600,- Kč. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil proti tomuto rozsudku přípustnost dovolání. K dovolání žalobce byl rozsudek Městského soudu v Praze z 21. 6. 1999, sp. zn. 22 Co 212/99, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 11. 10. 2000, 23 Cdo 2969/99, a věc byla vrácena tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud byl toho názoru, že v dovolacím řízení bylo nutno především přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, podle něhož tu nelze ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. zavázat žalované k vydání požadovaných podílů na nemovitostech. Dovolací soud tu vyslovil právní názor, že v případě, kdy se žalované staly dědičkami oprávněné osoby, přešla na ně jako na vlastnice předmětných nemovitostí i povinnost vydat příslušný podíl této oprávněné osobě, a to i za situace, že nárok nebyl v době smrti původní oprávněné osoby uplatněn u soudu. Dovolací soud poukazoval na to, že v dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu. Městský soud v Praze pak vydal usnesení z 28. 11. 2000, sp. zn. 16 Co 381/2000, jímž zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 15. 1. 1999, sp. zn. 22 Co 212/99, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl, že „v daném případě bylo provedenými důkazy prokázáno, že žalobce byl v rozhodné době státním občanem bývalé ČSFR a že věc, jejíž části se domáhá, přešla na stát způsobem, který předpokládá ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb“. Odvolací soud dále ve svém usnesení dovozoval, že posledními vlastníky nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, před jejich přechodem na stát byli rodiče žalobce a otec žalovaných (Ing. O. V.) a jeho manželka J. V., každý z jedné čtvrtiny, a dále J. V. (strýc žalobce) a jeho manželka M. V. (kteří byli bezdětní), a to každý z nich rovněž v rozsahu jedné čtvrtiny. Všechny tyto osoby zemřely před účinnosti citovaného zákona, přičemž jejich nároky přešly na osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které jsou tu uvedeny v tomto pořadí: a)dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b)dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak v míře odpovídající jeho dědickému podílu (což neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva), c)děti a manžel osoby (všichni rovným dílem), jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. (zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci a zemřel-li některý z nich, jeho děti), d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti. V daném případě nastoupily po uvedených původních spoluvlastnících osoby uvedené v § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., tj. žalobce a jeho bratr J. a jejich bratranci Ing. M. V. a Ing. M. V., každý v rozsahu jedné šestnáctiny, nemovitosti po strýci J. V. Z těchto uvedených osob Ing. M. V. a Ing. M. V. však nárok na vydání uvedené části nemovitostí neuplatnili, s tím, že nárok uplatní otec žalovaných. Vzhledem k tomu, že poslední z původních spoluvlastníků nemovitostí – M. V. učinila závěť, v níž odkázala polovinu svého majetku Ing. J. V., otci žalovaných, a čtvrtinu majetku každé ze žalovaných, uplatnily tyto osoby nárok na vydání uvedené části nemovitostí podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1997 Sb. Podle dohody ze dne 14. 10. 1992 bylo vydáno otci žalovaných Ing. J. V. 12/16 předmětných nemovitostí po rodičích a po strýci J. V. podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) a e) zákona č. 87/1991 Sb. a 2/16 po tetě M. V. podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. a každé ze žalovaných jedna šestnáctina nemovitostí podle