28 Cdo 2450/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2450/2025-482 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. T., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 621.605 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 187/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2025, č. j. 20 Co 88/2025-248 (po přečíslování 363), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.636,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 8. 2024, č. j. 38 C 187/2018-192, zamítl žalobu na zaplacení 621.605 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se řečené sumy domáhala coby bezdůvodného obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) získaného žalovaným v průběhu roku 2016 bezesmluvním užíváním pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětné pozemky“), jejichž má být spoluvlastnicí dle evidence v katastru nemovitostí. Obvodní soud zjistil, že předmětné pozemky, užívané v dotčeném období skrze pozemní komunikaci ve vlastnictví žalovaného, byly již právnímu předchůdci žalobkyně státem zabrány bez právního důvodu současně s dalšími vyvlastněnými pozemky za účelem výstavby tzv. Prosecké radiály. Žalobkyně pak společně se svým bratrem požádala o vydání dříve odňatých pozemků i ve vztahu k předmětným pozemkům podle restitučních předpisů – zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jakož i soudní rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných věcech, zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2023, č. j. 18 Co 150/2022-1852, pak obvodní soud shledal, že teprve v případě konstituování vlastnického práva v probíhajícím restitučním řízení se žalobkyně může domáhat nároků z vlastnického práva plynoucích, včetně práva na vydání bezdůvodného obohacení. V dané situaci, uplatnila-li ve vztahu k předmětným pozemkům restituční nárok, o němž nebylo v době zahájení tohoto řízení rozhodnuto, nemůže se s úspěchem domáhat ochrany svých vlastnických práv projednávanou žalobou, pročež ji v celém rozsahu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 20 Co 88/2025-248 (nově 363), k odvolání žalobkyně i žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil (výrok I), ve výroku II je změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud kvitoval skutková zjištění soudu prvního stupně, a stejně tak přisvědčil i jeho právnímu názoru. Konstatoval, že žalobkyně nemůže opomíjet restituční řízení, jež dosud nebylo skončeno, a domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Připomínaje ustálený judikatorní výklad § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, jakož i závěry soudů ve skutkově obdobných řízeních týchž účastníků, napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. 3. Proti rozhodnutí městského soudu brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). V obšírné argumentaci včetně rekapitulace vlastních podání učiněných doposud v řízení žalobkyně akcentuje zápis v katastru nemovitostí osvědčující její spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům. Odmítá závěr soudů, že by se vlastníkem pozemků stal stát způsobem předvídaným v § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Prosazuje, že nedošlo k uplatnění restitučního nároku stran předmětných pozemků, neboť ona a její bratr (jakožto spoluvlastníci) neměli k žádostem o jejich vydání důvod. Podanou žalobu nepokládá za obcházení restitučních předpisů, naopak jejich výklad přijatý odvolacím soudem má za nesprávný. Naříkanému rozsudku vytýká rovněž jeho nepřezkoumatelnost, rezignoval-li v něm odvolací soud na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, jenž dle zápisu v katastru nemovitostí není vlastníkem daných pozemků. Závěrem shrnuje, že v důsledku rozporovaného rozhodnutí byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pro vylíčené navrhuje odklad právní moci napadeného rozsudku, jakož i jeho zrušení v celém rozsahu (soudě dle obsahu dovolací argumentace přitom nákladové výroky napadá toliko jako výroky akcesorické) a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se k dovolání negativně vyjádřil a navrhl je odmítnout, na což reagovala žalobkyně několika podáními. 5. Žalobkyně vznesla vůči dvěma členům rozhodujícího senátu dovolacího soudu námitku podjatosti, o níž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2025, č. j. 29 Nd 558/2025-435, rozhodnuto tak, že soudci Mgr. Petr Kraus a Mgr. Zdeněk Sajdl nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci. 6. Spolu s námitkou podjatosti zaslala žalobkyně též doplnění svého dovolání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 23. 9. 2025, tedy po uplynutí dovolací lhůty, pročež k němu dovolací soud nepřihlížel. 7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze, neboť napadené rozhodnutí v určujících otázkách odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu a dovolací soud neshledal důvod pro jejich jiné posouzení. 11. Nelze přehlédnout, že předestřenou problematikou zásadní pro rozsouzení aktuálního sporu se soudy, včetně soudu dovolacího (viz zejména jeho usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1716/2025, či ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1674/2025 a sp. zn. 28 Cdo 2032/2025) zabývaly již v dřívějších řízeních týchž účastníků (na žalující straně v případě prvně zmiňovaného vystupoval též bratr žalobkyně), jež se týkala skutkově obdobných kauz o vydání bezdůvodného obohacení za užívání stejných pozemků skrze pozemní komunikaci – Proseckou radiálu, toliko v odlišných obdobích. 12. V citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud vypořádal se všemi námitkami, jež dovolatelka vznáší i v nynějším řízení [týkajícími se skutkové podstaty majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, spočívající v převzetí věci státem bez právního důvodu, speciality restitučních předpisů a s ní související aplikační přednosti před uplatněním vlastnického práva, respektive nároků z něj plynoucích podle obecných předpisů, dále závaznosti soudního rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, jakož i jednotlivých odkazů na konkrétní judikaturu], pročež považuje za účelné na jejich odůvodnění a v nich artikulované závěry v podrobnostech pro stručnost plně odkázat (k nastíněnému postupu obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 62/2019, ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2556/2020, a ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1670/2025). 13. V nynějším řízení pak nevyšly najevo (nebyly uplatněny) jiné skutečnosti, pro něž by bylo třeba na rozhodné otázky nahlížet odlišně. Odvolacím soudem přijaté závěry, včetně klíčové konkluze o tom, že dovolatelka se nemůže za daného stavu domáhat ochrany domnělého vlastnického práva podle obecných předpisů, konkrétně vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, jež stát v rozhodném období vskutku převzal bez právního důvodu, uplatnila-li ve vztahu k nim restituční nárok, o němž nebylo doposud rozhodnuto, jsou přitom v souladu s úvahami vyslovenými Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, vydaném ve věci nynějších účastníků, přiče