28 Cdo 2481/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2481/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2000 Spisová značka:28 Cdo 2481/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2481.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2481/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců: A ) J. S., B/ M. T., C/ V. S., všichni zastoupeni advokátkou proti žalovaným: 1/ B. p. v l. 2/ J. a M. V., 3/ V. V. 4/, V. H., o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn.15 C 93/92 o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2000, čj. 35 Co 680/99-272 takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2000 čj. 35 Co 680/99-272, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali na žalovaných vydání domu č. p. 1550 se stavební parcelou č. 2173 a zahradou parc. č. 2174 po dílech na ně připadajících s tím, že původními vlastníky nemovitostí byli jejich rodiče, kteří je darovali státu na základě darovací smlouvy uzavřené v tísni. Žalovaní jsou povinnými osobami, a to prvý žalovaný jako osoba, která uvedenou část nemovitosti držela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a ostatní žalovaní jako osoby, které uvedené části nemovitosti získali jak v rozporu s tehdy platnými předpisy, tak na základě protiprávního zvýhodnění. Rozsudkem ze dne 29.1.1997 čj. 15 C 93/92-109 soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání žalobců usnesením ze dne 30.1. 1998, čj. 35 Co 429/97-137, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem o tom, že darovací smlouva jako restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. d zákona č. 87/1991 Sb. ohledně předmětných nemovitostí byla uzavřena v tísni a že bude na soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval i ostatními předpoklady pro vydání zmíněných nemovitostí. Rozsudkem ze dne 23.6.1999, čj. 15 C 93/92-223, soud prvního stupně vyhověl žalobě ve vztahu k prvému žalovanému a ve vztahu k ostatním žalovaným žalobu zamítl, a to proto, že neshledal žalobu důvodnou, když dospěl k závěru, že u žalovaných 2-4 jako fyzických osob není splněna podmínka rozporu s tehdy platnými předpisy nebo protiprávního zvýhodnění, neboť kupní cena, kterou žalovaní 2-4 za byt zaplatili odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a dům, v němž se byt nacházel, nevylučoval prodej bytu podle vyhlášky č. 47/1978 Sb. z důvodu, že v něm byly nebytové prostory užívané tehdejší socialistickou organizací a to v proto, že kupní smlouva byla uzavřená 21.6.1988 zatímco dne 21.12.1987 bylo sice rozhodnuto o změně v užívání bytu po paní Z. nicméně k rozhodnutí o přidělení nebytového prostoru OV KSČ P. došlo 15.7.1988 . Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání, a to pouze proti zamítavým výroků ve věci samé a závislým výrokům o nákladech řízení, ve kterém namítali splnění podmínky rozporu s tehdy platnými předpisy, a to ve vztahu k žalovaným 2 (manželům J. a M. V.) proto, že podle zákona č. 30/1978 Sb. mohl byt získat do vlastnictví koupí jenom jeho uživatelem; přitom J. V. v bytě nebydlel, neboť byl hlášen na jiné adrese. Ohledně žalovaného (3 Ing. V. V.) a jim zakoupené garáže namítali, že tuto bylo možno prodat jen spolu s bytem. Ve vztahu k všem žalovaným 2-4 spatřovali rozpor s s tehdy platnými předpisy v tom, že jim byly prodány byty v domě, kde byly nebytové prostory užívané socialistickou organizací, což vylučovalo ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části jíž byla zamítnuta žaloba proti žalovaným 2-4 o uložení povinnosti vydat předmětné nemovitosti poté co uzavřel, že námitka J. V., že v bytě nebydlel, protože byl přihlášen na jiné adrese než je adresa domu, v němž se nacházel prodávaný byt, neobstojí, neboť bydliště uvedené v evidenci obyvatel má pouze evidenční charakter. Stejně tak dospěl k závěru o nesprávnosti námitky týkající se garáže V. V., neboť § 7 odst. 3 tehdy platného zákona č. 52/1966 Sb. nestanovil podmínku prodeje místnosti nesloužící k bydlení jen spolu s bytem ve smyslu zároveň, ale podmínku, že může být byt prodán jen vlastníku bytu v témže domě, kterou V. V. splňoval na základě již dřív uzavřené kupní smlouvy. Na druhé straně dospěl odvolací soud k závěru, že došlo při prodeji bytu k porušení § 1 odst. 2 vyhlášky 47/1978 Sb. v tehdy platném znění, neboť KSČ byla socialistickou organizací, které vzniklo ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 111/1990 Sb. užívací právo k nebytovým prostorám na základě rozhodnutí odboru bytového hospodářství bývalého ONV P. ze dne 15.8.1988, které nabylo právní moci 5.8.1988 okamžikem, kdy byla o přidělení vyrozuměna bez ohledu na § 348 hosp. zákoníku, zatímco vzhledem k § 65 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb. (notářského řádu) ve znění platném v době registrace smluv nastaly účinky smluv uzavřených žalovanými 2-4 až dnem vydání rozhodnutí, kterými byly smlouvy registrovány ( což se v případě smlouvy s manžely V. ze dne 21.6.1988 stalo dne 14.9.1988 , s V. V. na základě smlouvy ze dne 10.2.1989 dne 3.4.1989 a smlouvy ohledně garáže ze dne 2.3.1990 dne 10.8.1990 a s V. H. na základě smlouvy ze dne 3.5.1989 dne 31.5.1989).Přesto pro rozporu s dobrými mravy s odkazem na § 3 obč,. zák., potvrdil odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že tak, jak je třeba vykládat pojem tíseň v širších souvislostech, je třeba obdobně postupovat při výkladu pojmu rozpor s právními předpisy při prodeji bytu, neboť smyslem restitučního zákona není působit křivdy osobám, které se staly povinnými osobami bez vlastního zavinění na základě svévolného jednání tehdejších orgánů. Ve světle tohoto názoru pak nelze přehlédnout, že byty byly vytypovány k prodeji k tomu příslušnými orgány, že s manžely V. byla předmětná smlouva uzavřená před vlastním předáním nebytového prostoru socialistické organizaci - OV KSČ P., která nebytové prostory ani neužívala a bez právního důvodu je přenechala OÚNZ, a konečně, že o přidělení socialistické organizaci rozhodoval ONV v P. , který zároveň uzavřel předmětné kupní smlouvy o prodeji bytů, a který především měl dbát na splnění zákonných podmínek. V neposlední řadě bylo vzato v úvahu, že žádný ze žalovaných nebyl prominentem minulého režimu, v zájmu kterého by byly smlouvy uzavřeny bez ohledu na platné právní předpisy. Protože své rozhodnutí pokud jde o posouzení otázky zda lze žalobcům - oprávněným osobám s odkazem na § 3 obč. zák. výjimečně odepřít právo na vydání věci, i když byl porušen právní předpis při prodeji bytu do tehdejšího osobního vlastnictví pokládal za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, rozhodl odvolací soud též o tom, že dovolání je přípustné dle § 239 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné dovolání v němž vytýkají soudu odvolacímu nesprávné právní posouzení, pokud aplikoval § 3 odst. 1 obč. zákoníku za situace kdy smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnění následků křivd a kdy právní předchůdci žalobců jsa zbaveni zaměstnání z politických důvodů a též pod vlivem skutečnosti, že došlo k odsouzení bratra matky předchůdců pro velezradu a výkonu z trestu smrti nemovitost v tísni darovali. Dále uvedli, že otázka případné dobré víry nabyvatele , že věc získává v souladu s právními předpisy nehraje roli stejně tak jako zákon nezohledňuje, kdo rozpor s právními předpisy vyvolal či zda účastníkem smluv byli či nebyli prominenti tehdejšího režimu. Obecně uvedli, že aplikace § 3 odst. 1 obč.zák.. je na místě tam, kde výkon práva je činěn za účelem poškození jiného, případně má povahu šikany, a nebo tam, kde jiné normy, vžité rozhodující částí společnosti, konkrétní výkon práva považují za nepřijatelný. Navíc nelze aplikací § 3 odepřít výkon práva vůbec. Dále zdůraznili, že postupem soudu bylo žalobcům, odepřeno získání vlastnictví věci, na kterou podle zákona měli právo, ačkoli její získání samo o sobě nemůže být v rozporu s dobrými mravy s tím, že žalovaným se tak dostalo zcela mimořádné ochrany prakticky z obav, aby teprve budoucí výkon vlastnického práva žalobců dobré mravy neohrozil. Navíc poukázali na okolnost, že k porušení dobrých mravů došlo na straně žalovaných, konkrétně J. V., který přispěl k tomu, že syn původních vlastníků domu musel byt v domě opustit, aby si posléze takto uvolněný byt p