28 Cdo 2529/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2529/2024-412 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: REALITNÍ FOND PRAHA a.s., IČ 030 71 740, se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, s adresou pro doručování: Hradec Králové, Malé náměstí 124, o 524.384,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 480/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024, č. j. 54 Co 35/2024-359, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024, č. j. 54 Co 35/2024-359, se ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 10. 2023, č. j. 15 C 480/2019-323, uložil žalovanému zaplatit celkem 524.384,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), co do zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky III a IV). Soud zjistil, že účastníci jsou spoluvlastníky bytové jednotky č. XY nacházející se v budově č. p. XY, XY v katastrálním území XY, obci XY, a souvisejícího podílu na společných částech domu, každý s podílem ideální ½. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného ke zpřístupnění bytu a vydání náhrady za dobu, po kterou jí znemožnil byt užívat. Soud konstatoval, že nebyla prokázána žádná dohoda o užívání předmětné bytové jednotky mezi účastníky nynějšího sporu ani mezi žalovaným a jeho bývalou manželkou coby předchozí spoluvlastnicí sporné jednotky. Naopak bylo doloženo, že žalovaný bránil předešlé i nynější spoluvlastnici ve vstupu do bytu a v jeho užívání, přestože o to opakovaně žádaly. Podle judikatury ostatně není bez dalšího rozhodující, do jaké míry bylo druhému spoluvlastníku v užívání společné věci bráněno. Není proto rozhodné, zda měla žalobkyně k dispozici klíče od bytu, neboť si lze jen těžko představit, že by byt začala užívat bez součinnosti s žalovaným. Vzhledem k neměnnému postoji žalovaného k užívání jednotky žalobkyní pokládal soud otázku předání klíčů za irelevantní. Soud poukázal též na výstupy sporu vedeného mezi účastníky u téhož soudu pod sp. zn. 35 C 141/2017 o obohacení vzniklé užíváním totožného bytu v jiném období. V oné věci byla přitom vypořádána shodná argumentace žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně za sporný časový úsek (od srpna 2017 do května 2022) obohatil v rozsahu odpovídajícím jedné polovině výše obvyklého nájemného za užívání srovnatelných nemovitostí, jež stanovil s pomocí znaleckého posudku. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 54 Co 35/2024-359, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku III jej změnil, pokud jde o výši nákladů řízení, jinak jej i v této části potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně učinil skutková zjištění odpovídající provedenému dokazování. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že by mezi ním a jeho bývalou manželkou existovala dohoda o užívání sporného bytu. Je naopak zřejmé, že dohoda mezi spoluvlastníky možná nebyla, neboť se bývalá manželka žalovaného musela domáhat zpřístupnění bytu soudní cestou. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že pro povinnost nadužívajícího spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení není bez dalšího určující, do jaké míry bylo druhému spoluvlastníku v užívání společné věci bráněno. V nynější kauze bylo doloženo, že žalovaný žalobkyni neumožnil užívání bytové jednotky, ač k tomu byl opakovaně vyzýván. Tvrzení, že žalobkyně měla mít k dispozici klíče od bytu, je nepodstatné, neboť zde byly dány – soudem prvního stupně popsané – okolnosti, které užívání společné věci žalobkyní vylučovaly. O postoji žalovaného svědčí i to, že byt stále užívá, přestože mu k němu již v současnosti žádné právo nesvědčí. Nadužívající spoluvlastník je tudíž povinen vydat žalobkyni náhradu ve výši poloviny obvyklého nájemného, již soud prvního stupně přiléhavě vyčíslil, a jeho rozhodnutí tak bylo možné potvrdit jako věcně správné. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že se soudy v projednávané věci odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a svého náhledu na skutkový stav uvádí, že závěr soudů nižších stupňů, dle něhož žalovaný užíval celý byt, je v extrémním rozporu s obsahem spisu, respektive že se soudy nezabývaly rozsahem tvrzeného nadužívání společné věci. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3259/2017 je ke vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky nutné, aby jeden ze spoluvlastníků byl omezen na užívání spoluvlastněného statku a druhý ze spoluvlastníků věc užíval nad rámec svého podílu. Soud prvního stupně nevedl dokazování ani k jedné z těchto rozhodných okolností, a jeho závěry jsou tak nesprávné z hlediska práva hmotného i procesního. 4. Žalovaný dále soudům nižších instancí vytýká, že dovodily nedostatek dohody o užívání zmiňovaného bytu. Soudy se dostatečně nezabývaly rozpory ve výpovědích manželky žalovaného v jiných řízeních, která byla mezi ní a žalovaným vedena, a nijak nereflektovaly možnost uzavření konkludentní dohody o užívání společné věci, pro niž zákon nevyžaduje žádnou zvláštní formu. Existenci dohody má dovolatel za bezpečně prokázanou skutečnostmi, jež jsou zachyceny ve spisu. Žalovaný tedy společnou věc užíval na základě platného právního důvodu, a nemohl tak na úkor žalobkyně získat bezdůvodné obohacení. 5. I kdyby bylo zjištěno, že dovolatel byt užíval bez právního důvodu, bylo by v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 772/2005 zapotřebí zkoumat, do jaké míry jej reálně užíval. V tomto směru by bylo nutné odečíst plochu dětského pokoje, který prokazatelně nevyužíval, a zohlednit skutečnost, že manželka žalovaného byt dosud plně nevyklidila. Podle žalovaného nadto postup žalobkyně představuje nepoctivé jednání [§ 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], respektive zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.), jelikož nemá žádný zájem společnou nemovitost užívat, pouze výhodně koupit podíl jednoho ze spoluvlastníků a následně parazitovat na náhradách spoluvlastníka druhého. 6. Soudy rovněž nesprávně dovodily, že žalovaný žalobkyni bránil v užívání bytu, a proto aplikovaly zcela nepřiléhavé právní úvahy. I v tomto směru zjevně vycházely z výpovědi bývalé manželky žalovaného, nikterak se však nevypořádaly s námitkou, že to byla naopak ona, kdo měnil zámky v bytě, a dostatečně nezhodnotily věrohodnost její výpovědi. V řízení nebyla nijak uvážena argumentace, že kdyby bývalá manželka žalovaného předala klíče od bytu žalobkyni, mohla by žalobkyně užívat byt v rozsahu jedné poloviny stejně jako žalovaný. Žalobkyně byla oprávněna vlastnické právo ke společné věci vykonávat nebo se tohoto výkonu domáhat soudní cestou, bylo pro ni však pohodlnější tak nečinit a pouze tvrdit, že žalovaný byt nadužívá. Do bytu ostatně žalobkyně vstoupila bez vědomí žalovaného k získání podkladů pro zpracování znaleckého posudku. Stejným způsobem pak mohla byt sama užívat. 7. Závěr Nejvyššího soudu o nevýznamnosti toho, nakolik bylo druhému ze spoluvlastníků bráněno v užívání společné věci (vyslovený v jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 4018/2017), lze aplikovat pouze v případě, že bude prokázáno nadužívání věci některým spoluvlastníkem. To se však v projednávané věci nestalo. Spoluvlastník nemůže požadovat náhradu v rozsahu spoluvlastnického podílu, který z vlastního rozhodnutí nevyužívá, jak se podává z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008 a sp. zn. 28 Cdo 283/2020. V projednávané při žádné nadužívání společné věci či bránění žalobkyni v užívání bytu prokázáno nebylo. 8. Dovolatel konečně argumentuje, že měl odvolací soud za použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), upřít náhradu nákladů řízení oběma stranám vzhledem k personálnímu propojení advokáta Mgr. Rezka se žalující společností. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc vrátil soudu první instance k dalšímu řízení. 9. Své dovolání posléze žalovaný doplnil podáními ze dne 8. 7. 2024 a ze dne 23. 7. 2024, v nichž se věnuje „skutkov[ému] popis[u] chronologie kauz“ týkajících se užívání předmětného bytu, kritizuje postup soudů v dřívějších řízeních mezi ním a žalobkyní a navrhuje, aby soud přikázal žalobkyni spornou jednotku mu prodat. 10. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, jež zareagovala na předestřené argumenty a navrhla odmítnutí či zamítnu