28 Cdo 253/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 253/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2005 Spisová značka:28 Cdo 253/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.253.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 308/05 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 253/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Co 74/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 313/2003/ žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o 2, 520.096,40 Kč /, takto I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 27. 3. 2003, se žalobce domáhal, aby České republice – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit 2, 520.096, 40 Kč, a to jako finanční náhradu za majetek firmy E. H. v P., k jejímuž znárodnění došlo v roce 1949 na základě zákona č. 118/1948 Sb. a vyhlášky č. 1184/1949 Úředního listu II. K těmto znárodňovacím předpisům, navazujícím na dekret č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, nebylo vydáno původně předpokládané vládní nařízení, jímž by bylo upraveno poskytování náhrady za znárodnění. Žalobce uváděl, že byl jedním ze spolumajitelů firmy H. a druhým spoluvlastníkem byl jeho bratr P. H./ spolumajiteli byli oba rovným dílem podle společenské smlouvy z 31. 3. 1947, kterou byla firma založena/. Podle rozsahu majetku firmy E. H., majitelé bratři H., obchod ž.,P., činila jeho cena částku 2,520096, 40 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu za znárodnění u Ministerstva financí, které však tento nárok odmítlo s tím, že není dán podle restitučních předpisů; žalobce byl však toho názoru, že se na tento případ restituční předpisy nevztahují. Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření za stát k žalobě žalobce uvedlo, že tato žaloba není oprávněná a že by měla být soudem zamítnuta. Nárok na finanční náhradu bylo možné uplatnit jen podle restitučních předpisů, protože v zákonech č. 403/1990 Sb.; č, 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. byla řešena i otázka případného vydání znárodněných nemovitostí anebo finanční náhrady za ně, pokud je nelze vydat. Nároky vyplývající z těchto zákonů bylo nutno uplatnit v zákonem stanovených lhůtách. „Zůstává otevřena pouze lhůta pro případy, kdy byl soudem zamítnut návrh na vydání věcí /nemovitostí/, přičemž žádost o finanční náhradu bylo nutno uplatnit do jednoho roku od právní moci rozsudku(§ 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.)“. Podíl žalobce na požadované náhradě by ovšem mohl činit pouze 1 / 2 hodnoty znárodněného majetku, protože žalobce byl pouze polovičním spoluvlastníkem znárodněné firmy. Ve vyjádření k žalobě bylo poukázáno i na to, že žalobci byly podle zákona č. 87/1991 Sb. vydány už movité věci z majetku uvedené znárodněné firmy. Soud prvního stupně se v průběhu řízení před ním seznámil i s obsahem usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 4. 2003, III. ÚS 148/03, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost M. H., v níž brojil proti nečinnosti vlády ČR, která podle stěžovatele spočívá „v nevydání nařízení, jež by provádělo ustanovení § 9 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků“. V odůvodnění uvedeného usnesení Ústavního soudu ČR bylo také uvedeno: „Pokud se stěžovatel v daném případě domníval, že mu přísluší vedle odškodnění, poskytnutého podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na základě dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., respektive zákona č. 118/1948 Sb., nárok na poskytnutí náhrady za majetek, je nutné, podle názoru Ústavního soudu ČR trvat na tom, aby svůj nárok nejprve uplatnil řádným pořadem práva u příslušných orgánů veřejné moci proti tomu, kdo je povinen takový nárok uspokojit“. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách z 27. 1. 2004, čj. 7 C 313/2003 – 76, byla žaloba žalobce zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „nárok žalobce lze posoudit podle restitučních předpisů, ale v daném případě nejde konkrétně o takovou majetkovou křivdu, na níž by pamatoval zákon č. 87/1991 Sb., takže žalobcem uplatněný nárok na náhradu za znárodněný majetek tu nelze poskytnout. Soud prvního stupně byl toho názoru, že ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb. tu mělo proběhnout správní řízení, jehož výsledkem mělo být rozhodnutí o konkrétní náhradě za určitý znárodněný majetek. Takové řízení nebo náhradový předpis nelze nahradit soudním rozhodnutím; stejně tak tu nelze aplikovat analogicky ustanovení při náhradách za vyvlastnění. Nárok z důvodu odpovědnosti státu v důsledku nevydání prováděcího předpisu o náhradě za znárodněný majetek žalobce neuplatňoval. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice rozsudkem ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Co 74/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že „nárok tak, jak jej uplatňuje žalobce, nelze přiznat v rámci řízení před obecnými soudy podle částí 3 a 4 občanského soudního řádu“. Žalobce uplatňuje nárok na náhradu za znárodnění firmy, jejímž byl spoluvlastníkem, k němuž došlo podle zákona č. 118/1948 Sb.; náhrada mu tedy měla být poskytnuta a vypočtena podle ustanovení § 7 až § 11 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, na který zákon š. 118/1948 Sb. ve svém § 13 odkazoval. Odvolací soud měl za to, že tu však soudu nebyla dána pravomoc rozhodovat o takové náhradě; podle názoru odvolacího soudu „jedinou oprávněnou osobou k rozhodnutí o náhradě tu byl ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem a o této náhradě mělo být rozhodováno v rámci správního řízení (§ 11 odst. 1 a 5 dekretu č. 100/1945 Sb.); ustanovení § 7 až § 11 dekretu č. 100/1945 Sb. nezakotvují nárok na poskytnutí náhrady za znárodněný majetek, ale umožňují poskytnutí náhrady za znárodněný majetek v některých případech, přičemž poskytnutí náhrady závisí na rozhodnutí příslušného ministerstva. Takové rozhodnutí nemůže být nahrazeno rozhodnutím soudu. Pokud šlo o posouzení věci podle restitučních předpisů, zdůrazňoval odvolací soud, že tyto předpisy si kladly za cíl odčinit jen některé majetkové křivdy, nikoli všechny majetkové i jiné křivdy způsobené v období 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990. Soud je povinen postupovat podle ustanovení těchto předpisů, nikoli však stanovovat další náhrady, které nejsou v těchto předpisech uvedeny. Ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. obsahuje úpravu možnosti finanční náhrady za celý majetek fyzické osoby, jehož součásti nebyla nemovitost, a § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se zase týká pouze finančních náhrad za nemovitosti, které nelze oprávněné osobě vydat. Žalobce se však tohoto názoru nedovolával; proto soud neposuzoval ani včasnost žaloby ve vztahu k citovanému zákonu. Podle názoru odvolacího soudu bylo-li v daném případě provedeno znárodnění v souladu s právními předpisy, pak nárok nelze přiznat v občanském soudním řízení podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu. Za situace, když by znárodnění bylo provedeno v rozporu s právními předpisy, nastoupil by tu k aplikaci zákon č. 87/1991 Sb., jako speciální předpis, ale podle jeho ustanovení § 13 nebylo možné v daném případě náhradu přiznat. Přiznat náhradu podle obecných právních předpisů nebo jiných předpisů zvláštních tu pak nebylo možné. Zejména tu nebylo možné posoudit žalobcem uplatňovaný nárok podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, protože tento právní předpis nelze zpětně uplatňovat na případy nároků náhrady za škody vzniklé s časovým odstupem řady