28 Cdo 2542/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2542/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2026 Spisová značka:28 Cdo 2542/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2542.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Veřejný statek (o. z.) Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 14b předpisu č. 131/2000 Sb. § 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 4. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2542/2025-215 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Safety Real, fond SICAV, a.s., identifikační číslo osoby 247 99 751, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 213/44, zastoupená Mgr. Jakubem Kántorem, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, proti žalované: Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, identifikační číslo osoby 000 05 886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, zastoupená JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení 2 413 973,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 25/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 30 Co 356/2024-176, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 300,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně, advokátky JUDr. Lenky Příkazské. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 40 C 25/2024-85, rozhodl, že „žaloba je po právu, o výši nároku žalobkyně a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným rozsudkem.“ 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 30 Co 356/2024-176, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 2 413 973,20 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 3. Zaplacení uvedené částky se žalobkyně domáhala jako bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady), jež mělo žalované vzniknout užíváním specifikované části nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobkyně (pozemek, jehož součástí je dům č. p. 807) ke vstupu a výstupu ze stanice metra v období od 22. 1. 2021 do 22. 1. 2024, aniž by žalované (dle tvrzení žalobkyně) k takovému užívání svědčil právní titul. 4. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry o posouzení předmětných prostor jako součásti domu č. p. 807 (adaptací na vstup do stanice metra, k níž došlo v polovině sedmdesátých let minulého století, se prostory z občanskoprávního hlediska nestaly součástí stavby metra). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“) je v přítomné věci vyloučen, neboť předmětné prostory jsou užívány na základě tzv. aktu věnování veřejnému užívání. Odkazuje na předpoklady vzniku veřejného prostranství a veřejně přístupných účelových komunikací, jež jsou jeho podmnožinou, odvolací soud konstatoval, že jde o prostor užívaný širokou veřejností (coby vstup a výstup do stanice metra, potažmo i jako přístup do podzemního krytu civilní ochrany), svou komunikační funkcí nenahraditelný a sloužící danému veřejně prospěšnému účelu. Akcentoval, že souhlas s veřejným užíváním může být dán výslovně či mlčky, přičemž na tzv. konkludentní souhlas lze usuzovat i z déletrvající pasivity vlastníka, jež veřejné užívání trpí. V přítomné věci odvolací soud vyšel i ze zjištění, že žalobkyně nemovitost (spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2) nabyla v roce 2018 koupí od původních spoluvlastníků, kteří – poté, co jim byla dotčená nemovitost v r. 1991 navrácena v restituci – nečinili včasné a kvalifikované kroky (implikující nesouhlas s veřejným užíváním) k tomu, aby veřejnému užívání předmětných prostor zabránili a veřejné užívání trpěli. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o hlediska uvedená v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Svými námitkami dovolatelka míří na závěr odvolacího soudu o naplnění znaků veřejného prostranství (či veřejně přístupné účelové komunikace), včetně toho, že byl dán souhlas vlastníka (jejích předchůdců) s veřejným užíváním daného prostoru; vytýká, že odvolací soud na ni v tomto směru přenesl důkazní břemeno, ačkoliv se negativní skutečnosti ve sporu neprokazují. Má za to, že v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena otázka lhůty a formy (způsobu) vyjádření nesouhlasu vlastníka s veřejným užíváním věci. Klade i otázku, je-li možné hodnotit daný prostor jako veřejný, má-li být beneficientem bezdůvodného obohacení subjekt soukromého práva. K tomu požaduje, aby bylo přehodnoceno řešení otázky neodvolatelnosti souhlasu s užíváním prostoru jako veřejného. Poukazuje na rozličnost judikatury při posuzování nároku na vydání bezdůvodného obohacení v případě různých druhů veřejného prostranství. Závěrem namítá i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. 6. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření. 7. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 11. V posuzované věci odvolací soud založil své rozhodnutí (o zamítnutí podané žaloby na poskytnutí peněžité náhrady) na závěru, že předmětné prostory jsou užívány veřejností na základě tzv. aktu věnování obecnému (veřejnému) užívání, učiněného konkludentně předchůdci žalobkyně (tehdy spoluvlastníky), jímž je vázána i žalobkyně (nemovitou věc nabyla do spoluvlastnictví od předchozích spoluvlastníků smluvně již s tímto omezením) a jež vylučuje vznik bezdůvodného obohacení. 12. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je institut veřejného prostranství [§ 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)] jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků (srov. zejm. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06, neobo ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 5/07). Vedle prostor v zákoně výslovně uvedených (náměstí, ulice, chodníky…), jež jsou již ze své podstaty veřejným prostranstvím, půjde i o další prostory v obci, jež naplňují veškeré znaky veřejného prostranství (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, a ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021, a ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024). Prvním z nich je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží; jde především o účel dopravní, účel hospodářský a sociální či účel rekreační. K tomu přistupuje i souhlas vlastníka s tímto veřejným užíváním. 13. Souhlas vlastníka s veřejným užíváním se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nikoliv však nezbytně i pro jeho (další) existenci. Veřejné užívání totiž nemůže být vy