28 Cdo 2555/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2555/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2017 Spisová značka:28 Cdo 2555/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2555.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 141 obč. zák. § 40 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2555/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Javornického 138, proti žalovanému J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o zaplacení částky 279 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 120/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2015, č. j. 26 Co 379/2014-95, takto: Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 6. 2014, č. j. 5 C 120/2013-57, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2015, č. j. 26 Co 379/2014-95, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 5 C 120/2013-57, zamítl žalobu o zaplacení částky 279 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalovaná suma představovala prostředky, které žalobkyně uhradila žalovanému omylem v rámci finančního vypořádání. Účastníci uzavřeli ústní dohodu, jíž vypořádali své majetkové vztahy (investice do nemovitosti a společné hospodaření), na základě níž žalobkyně postupně zaplatila žalovanému dohodnutou částku. Následně žalovaný darovací smlouvou daroval svůj podíl na nemovitosti žalobkyni. Z tvrzení žalobkyně ve spojení s výpisy z účtů s poznámkami a podpisy tam uvedenými soud dovodil, že žalobkyně nezaplatila omylem žádné částky, přesně věděla, za jakým účelem kterou částku platí. Tímto způsobem zaplatila žalovanému na základě ústní dohody částku 1 742 000 Kč, coby hodnotu poloviny nemovitostí, a dále dvě splátky po 160 000 Kč (dle výpisu doloženého žalobkyní se jednalo o „doplatek jedné poloviny, co dal J. [žalovaný] více“). Námitku neplatnosti ústní smlouvy o vypořádání podílového spoluvlastnictví vznesené žalobkyní soud poměřoval principem, který přiznává prioritu takovému výkladu smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady a uzavřel, že dohoda účastníků je platná. Projevem vůle účastníků bylo vypořádat hodnotu podílového spoluvlastnictví. Nejprve došlo k finančnímu vypořádání, a poté k převodu ideální poloviny nemovitosti na žalobkyni. Ústní dohoda týkající se finančního vypořádání je přípustná a platná. Dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí musí mít písemnou formu, v tomto případě účastníci v souladu s § 141 a § 142 obč. zák. využili darovací smlouvu, čímž došlo k vypořádání veškerých nároků mezi účastníky a žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení. Soud žalobu zamítl a závěrem shledal důvodnou i námitku promlčení vznesenou žalovaným. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 26 Co 379/2014-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Shledal, že účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Nejprve se vypořádali finančně a následně došlo k darování ideální poloviny nemovitostí žalobkyni. Ústní dohoda o finančním vypořádání mezi účastníky je přípustná, a pokud ohledně nemovitostí uzavřeli písemnou darovací smlouvu, nelze jejich postup shledat v rozporu s § 141 a § 142 obč. zák. Forma dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není zákonem stanovena. Předmětem ústní dohody mezi účastníky bylo jednak finanční vypořádání za polovinu nemovitostí a jednak vypořádání investic do nemovitostí. Dle ústní dohody účastníků činila hodnota poloviny nemovitostí 1 742 000 Kč a tuto částku žalobkyně žalovanému zaplatila. Následně zaplatila ještě dvě splátky po 160 000 Kč. Vzhledem k tvrzení žalobkyně, že žalovaný investoval do nemovitostí o 326 000 Kč více, bylo prokázáno tvrzení žalovaného o právním důvodu pro přijetí tohoto plnění, a proto nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Poslední splátku žalobkyně učinila v dubnu 2011 a až v březnu 2013 vyzvala žalovaného k vydání částky 279 000 Kč, kdy nově tvrdila, že se účastníci dohodli na vypořádacím podílu za polovinu nemovitosti ve výši 1 416 000 Kč, a ona tedy žalovanému uhradila o 279 000 Kč více. Následné přehodnocení jednání žalobkyní nemůže nic změnit na tom, že ústní dohoda a navazující písemná darovací smlouva byly mezi účastníky uzavřeny a žalobkyně zaplatila žalovanému částku, na které se s ním dohodla. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda § 141 obč. zák. vyhovuje taková ústní dohoda účastníků, která neobsahuje projev vůle k prvotnímu zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, ale pouze ústní projev vůle k jeho následnému vypořádání, přičemž podílové spoluvlastnictví je až po svém vypořádání formálně zrušeno úplatnou darovací smlouvou. Žalobkyně tvrdí, že nelze platit předem za převod spoluvlastnického podílu k nemovitostem, když tento je následně převeden bezúplatně darováním, a nelze tímto způsobem ani vypořádat podílové spoluvlastnictví účastníků. K vypořádání spoluvlastnictví, je nutné jeho zrušení, přičemž dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem vyžaduje podle § 141 obč. zák. pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 459/2007). Musí z ní být patrný nejprve konsensus o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a až následném vypořádání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3395/2009). Dohoda účastníků však neobsahovala písemný projev vůle účastníků ke zrušení spoluvlastnictví, ale pouze k jeho vypořádání bez předchozího zrušení. Pokud se tedy účastníci na základě ústní smlouvy nejprve finančně vypořádali, aniž by předtím zrušili své podílové spoluvlastnictví a teprve s odstupem čtyř měsíců od poslední platby došlo k převodu podílu žalovaného na žalobkyni darovací smlouvou, nemohlo se jednat o platnou darovací smlouvu, jejímž pojmovým znakem je bezplatnost. Pokud tedy účastníci uzavřeli simulovanou darovací smlouvu, kterou chtěli zastřít zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nemůže být tato smlouva platná. Dále žalobkyně tvrdí, že částka 326 000 Kč již byla součástí domluvené částky vypořádání 1 742 000 Kč, a že žalovaný sám ohodnotil polovinu domu částkou 1 416 000 Kč. Žalovaná částka 279 000 Kč představuje rozdíl mezi částkou 1 742 000 Kč, kterou měla žalovanému zaplatit na základě dohody, a částkou 2 021 000 Kč, kterou žalovanému skutečně zaplatila. Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil dovolání za nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. i nedůvodné. V dané věci se jednalo o širší vypořádání podílového spoluvlastnictví, které se vztahovalo na vypořádání investic do nemovitosti a dalších otázek společného soužití v družském vztahu. Každou zaplacenou částku si žalobkyně nechala od žalovaného podepsat, v každém okamžiku jednání obou stran věděl každý účastník přesně, co a proč platí, jakož i proč podepisuje kvitanci. Předmětná dohoda není v rozporu s dobrými mravy ani veřejným pořádkem, a byla zřetelným projevem vůle obou jejích účastníků. Nejedná se o zákonem zakázané jednání ani o neplatnou smlouvu. Žalobu podala žalobkyně zhruba po dvou letech pouze ve snaze získat finanční prospěch. Důvod placení částek žalobkyní byl dán dohodou obou stran o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř.