28 Cdo 2562/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2562/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 11. 2010 Spisová značka:28 Cdo 2562/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2562.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 458 obč. zák. § 451 obč. zák. § 118a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 11. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2562/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Technické univerzity v Liberci, IČ: 46747885, se sídlem v Liberci, Studentská 2, zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému D. S., IČ: 63871572, s místem podnikání v Malšicích 49, zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, o zaplacení částky 79.330,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 311/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 5. března 2010, č. j. 15 Co 21/2010-76, takto: Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud v Táboře uložil rozsudkem ze dne 2. 11. 2009, č. j. 11 C 311/2009-38, žalovanému zaplatit žalobkyni částku 79.330,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud vzal za zjištěné, že žalobkyně poskytla na základě objednávky žalovaného ubytování jeho zaměstnancům na vysokoškolských kolejích v jejím vlastnictví, čímž zároveň došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy mezi účastníky, žalovaný však za poskytnuté ubytování žalobkyni nezaplatil, pročež mu soud uložil povinnost uhradit dlužnou částku výrokem svého rozsudku. K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a rozsudkem ze dne 5. 3. 2010, č. j. 15 Co 21/2010-76, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o ubytování dle § 754 obč. zák., neboť v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k dohodě o ceně ubytování, jež je jednou z podstatných náležitostí smlouvy o ubytování. Nárok žalobkyně je třeba posoudit podle § 457 obč. zák. jako nárok z neplatné smlouvy, a žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni nabytý majetkový prospěch. Výše majetkového prospěchu odpovídá částce, kterou by žalovaný byl za běžných okolností povinen platit žalobkyni podle platné nájemní smlouvy uzavřené s žalobkyní, tzn. odpovídající částce přiznané soudem prvního stupně. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost je podle něj dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost nesprávným právním posouzením věci i vadami řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ i b/ o. s. ř.). Dovolatel považuje za správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky, nesouhlasí však s tím, že by hodnota peněžitého plnění, jež je povinen uhradit žalobkyni měla být stanovena ve výši částky jí požadované, neboť je třeba vyjít z obvyklé ceny ubytovacích služeb v daném místě a čase, a nikoliv pouze z evidence žalobkyně. Řízení je rovněž stiženo vadou spočívající v tom, že ačkoliv odvolací soud rozhodl o věci na základě jiného právního posouzení nároku žalobkyně než soud prvního stupně, nepoučil účastníka podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a nepřistoupil k doplnění jeho skutkových tvrzení. Předestřené důvody tedy vedly dovolatele k návrhu, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci nelze napadenému rozhodnutí upřít zásadní právní význam ve smyslu uvedeného ustanovení, jelikož v otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení nabytého přijetím plněním z neplatné smlouvy se odvolací soud odchýlil od závěrů opakovaně vyslovených v dosavadní judikatuře dovolacího soudu. Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil názor, že ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., stanovící pro případy bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výkonech povinnost obohaceného poskytnout peněžitou náhradu, nelze vykládat tak, že peněžitá náhrada odpovídá výši plnění, jež by byl obohacený povinen poskytnout v případě platně uzavřené smlouvy, ale pro stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby téhož druhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1783, svazek 24/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1120/2003), jelikož pouze tímto způsobem je plně respektován objektivní charakter bezdůvodného obohacení, směřující k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu na straně obohaceného, a nikoliv poskytnutí plnohodnotné náhrady plnění předpokládaného neplatnou smlouvou tomu, na jehož úkor k obohacení došlo. Nelze přitom vyloučit, že takto stanovená výše plnění bude odpovídat částce předpokládané neplatnou smlouvou, tento závěr však lze učinit pouze, dospěje-li soud po náležitém posouzení k závěru, že obvyklá cena poskytnuté služby a tedy i výše získaného obohacení, odpovídá i ceně sjednané. Závěr odvolacího soudu, který se však o žádné úvahy týkající se obvyklé ceny obdobných ubytovacích služeb v daném místě a čase neopíral, proto nelze považovat za správný, a dovolání bylo tedy podáno důvodně. Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dovolací soud i k možným procesním pochybením odvolacího soudu majícím charakter vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a § 242 odst. 3 o. s. ř. Dovolateli lze v tomto ohledu přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, nezpřístupnil-li účastníkům svůj právní názor odlišující se od právního názoru soudu prvního stupně. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada předvídatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud, jež potvrdí rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod vyhovění žalobě soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, který se liší od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožní jim se k němu vyjádřit, zasahuje do zásady dvojinstančnosti řízení, a v důsledku toho i do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7164, CD 10/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3795, CD 3/2007 neb