28 Cdo 2646/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2646/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2023 Spisová značka:28 Cdo 2646/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2646.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 8 odst. 3 předpisu č. 87/1991 Sb. § 10 odst. 4 předpisu č. 403/1990 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2646/2023-1561 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) R. U., a b) D. E., zastoupeni JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika ̶ Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeno JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 436/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2023, č. j. 16 Co 367/2022-1515, t a k t o: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2023, č. j. 16 Co 367/2022-1515, se ruší v části výroku I., v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. května 2022, č. j. 14 C 436/2008-1440, ve výroku I. změněn tak, že se žaloba o uzavření dohody o vydání ideálních tří čtvrtin pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zamítá, jakož i v nákladových výrocích II. a III., a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í: 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 16 Co 367/2022-1515, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 5. 2022, č. j. 14 C 436/2008-1440, potvrdil v části výroku I., v níž bylo žalované uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideální jedné poloviny pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a dále jej v uvedené výrokové části změnil tak, že žalobu o uzavření dohody o vydání ideálních tří čtvrtin pozemku parc. č. XY a celého pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech státu a nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud uzavřel, že žalobci jsou právními nástupci původní oprávněné osoby Q. S., který uplatnil nárok na vydání předmětného nemovitého majetku, jenž přešel na stát v rozhodném období zčásti v důsledku odmítnutí dědictví v tísni podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru (§ 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů). Zatímco předpoklady naturální restituce spoluvlastnického podílu k pozemkové parcele č. XY v k. ú. XY shledal odvolací soud naplněnými, dovodil, že naturální restituci spoluvlastnického podílu k pozemkové parcele č. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY brání dle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. jejich zastavěnost stavbou, která byla zřízena až po jejich převzetí státem, respektive okolnost, že restituční výzva k vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byla vznesena opožděně. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byl žalobcům vydán spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, potvrdil a v části týkající se spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jej změnil a žalobu zamítl. 3. Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba o uzavření dohody o vydání ideálních tří čtvrtin pozemku parc. č. XY a o vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byla zamítnuta, podali žalobci dovolání. Předestřeli otázku, zda vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY brání (dle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.) na části tohoto pozemku realizovaná výstavba (na místo stavby sušárny existující v době přechodu nemovitostí na stát zde a na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byla vystavěna budova oranžerie). Vytýkali, že se odvolací soud svými závěry odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, a ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a od usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011, nezabýval-li se důsledně tím, zda původní stavba sušárny zanikla a byla nahrazena novou stavbou oranžerie. Vznášeli též otázku, zda právo na vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (zčásti) prekludovalo v důsledku opožděného uplatnění nároku. Dovozovali, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že tehdejší správkyně nemovitostí Galerie hlavního města Prahy právnímu předchůdci žalobců sdělila, že předmětné výzvy byly doručeny v otevřených lhůtách podle restitučních předpisů, přičemž předmětem žaloby o vydání (ke dni 23. 4. 1992) zůstával právě i pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Měli za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Odkazovali na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, a ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2361/2020. Kladli dále otázku, zda lze vydat alespoň nárokovaný spoluvlastnický podíl na nezastavěných částech pozemku parc. č. XY v k. ú. XY umožňujících komunikační propojení jimi spoluvlastněné (v restitučním řízení již vydané) budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XYa s veřejnou komunikační sítí. Měli za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. 4. Žalovaná ani vedlejší účastník vystupující v řízení na její straně se k dovolání nevyjádřili. 5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 6. Účelem ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., je zabránit oddělenému vlastnictví pozemků a staveb na nich zřízených. Za stavbu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Stavbou uvažovanou z hlediska citovaného ustanovení je především nemovitost, tj. stavba spojená se zemí pevným základem, neboť právě u takové stavby lze – až na výjimky – předpokládat její trvalý charakter. Ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona dopadá na případy, kdy na pozemku byla po jeho převzetí státem vybudována stavba splňující shora uvedená kritéria, která jako samostatná věc je způsobilá být předmětem právních vztahů (není součástí věci ve smyslu § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Uvedené závěry jsou přitom analogicky aplikovatelné i v režimu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., jehož první věta je identická se zněním ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2694/2021, či ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014). 7. Nejvyšší soud pak již v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2158/2019, v souvislosti s řešením otázky, zda došlo k zániku dotyčné stavby jako věci v právním smyslu, poukázal na relevantní judikaturu, podle níž stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vy