28 Cdo 2686/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2686/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 12. 2008 Spisová značka:28 Cdo 2686/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2686.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 879c odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2686/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce J., s. d. v T., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o 1.551.400,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 29/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2006, č. j. 61 Co 498/2006-74, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž ten rozhodl ve věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.551.400,- Kč. Soud odvolací tento výrok změnil na návrh žalované pouze v tom, že žalovaná je povinna uvedenou částku zaplatit, namísto do tří dnů, do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak i o náhradě nákladů řízení odvolacího. Skutkové i právní závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, považoval odvolací soud za správné. V souzené věci se žalobce domáhal vrácení výše specifikované kupní ceny z titulu vydání bezdůvodného obohacení, a to s odůvodněním, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 22. 8. 2003 je absolutně neplatná. Žalobce ke dni 11. 8. 2000 splňoval podmínky stanovené § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění doplněném zákonem č. 103/2000 Sb. (dále jen „obč. zák“). Zákonem č. 229/2001 Sb., bylo toto ustanovení s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno. Žalobce vzhledem k této situaci uzavřel se žalovanou dne 22. 8. 2003 kupní smlouvu ve vztahu k pozemkům identifikovaným v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Kupní cenu žalobce splatil ve čtyřech splátkách. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. (která zmíněná ustanovení občanského zákoníku zrušila) zrušena. Derogací těchto ustanovení se tedy obnovil stav založený ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák. Při posuzování daného případu je nutno vyjít ze zásady, že v hierarchii právních předpisů je směrodatné, zda mezi účastníky uzavřený právní úkon je v rozporu s normou vyšší právní síly, v daném případě s Ústavou České republiky. Žalobce uzavřel kupní smlouvu ohledně věci, která již byla v jeho vlastnictví, a jde tedy o předmět převodu vlastnického práva nezpůsobilý. Uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná a za této situace platí povinnost zakotvená v § 457 obč. zák., tj. povinnost účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co podle ní dostali. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná obsáhlé dovolání s tím, že jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tedy že rozhodnutí odvolacího soudu má charakter zásadního právního významu, jenž spatřuje v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, č. 278/2004 Sb. na existenci § 879c až § 879e obč. zák. Za zásadně právně významnou považuje i otázku dopadu uvedených ustanovení do právních poměrů žalobce či jejich vztah k části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla. Žalovaná nesouhlasí s možností „obživnutí“ již jednou platně zrušených ustanovení na základě nálezu Ústavního soudu, aniž by tak byla založena funkce Ústavního soudu jakožto pozitivního zákonodárce, přičemž odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, publikovaný pod č. 95/2002 Sb. Jistou souvislost lze spatřovat i v situaci vzniknuvší po vydání nálezu Ústavního soudu č. 8/1995 Sb., jímž se mělo obnovit původně zrušené ustanovení § 324 trestního řádu, avšak není jisté, že k tomu opravdu došlo, neboť s účinností od 1. 9. 1995 Parlament ČR přijal zákon č. 152/1995 Sb., kterým v rámci novely trestního řádu pod bodem 37 zařadil do trestního řádu kompletní § 324 včetně nadpisu, ačkoliv změna oproti původní podobě § 324 zrušené zákonem č. 292/1993 Sb. a údajně „oživené“ s účinností od 6. 2. 1995 představovala pouze dílčí část textu odstavce 1 tohoto ustanovení. Kdyby tedy zákonodárce měl toto původní ustanovení za „oživené“, a tedy za součást trestního řádu v době jeho následné novelizace, zřejmě by s využitím běžné legislativní techniky nahradil v „oživeném“ ustanovení pouze příslušnou část textu. Není proto důvod předpokládat při derogaci derogačních ustanovení Ústavním soudem jiné dopady než zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb. Protože tedy výše uvedeným nálezem Ústavního soudu nemohlo dojít k oživení ustanovení § 879c a násl. obč. zák., žalobce se nestal vlastníkem uvedených pozemků na základě zákona. I kdyby však byly takové důsledky nálezů Ústavního soudu akceptovány, byly by právní účinky těchto „oživených“ ustanovení nulové, neboť ke dni 30. 6. 2001 zanikl zcela institut trvalého užívání, přičemž stanovený den pro přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické (tj. den 1. 7. 2001) nenávratně minul a oživená ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tedy žalobce neměl pozemky v trvalém užívání. Reálné dopady citovaného nálezu vylučuje i § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Dovozování „oživení“ dotčených ustanovení občanského zákoníku k datu 30. 6. 2001 by ve svém důsledku vedlo k nepřípustné retroaktivitě a porušení ústavního principu právní jistoty účastníků právního vztahu. Žalovaná též poukazovala na charakter právního institutu trvalého užívání a na jeho rozdílnosti ve vztahu k právu osobního užívání pozemků fyzickými osobami a na z toho vyplývající veřejný zájem na odstranění zásadní nerovnosti založené zákonem č. 103/2000 Sb. a § 879c obč. zák. mezi podnikatelskými subjekty. Možná je též kolize s předpisy Evropské unie z důvodů nepovolené veřejné podpory podnikatelským subjektům, což žalovaná v doplnění svého dovolání ze dne 1. 8. 2008 dokládá dopisem místopředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15. 5. 2008 adresovaným ministru financí Ing. M. K. Žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu posledně jmenovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech. Žalovaná pouze opakuje argumenty prezentované i v jiných svých dovoláních ohledně shodné problematiky a žádné nové a zásadní myšlenky dovolacímu soudu k posouzení nepředkládá. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozho