28 Cdo 2718/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2718/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 9. 2010 Spisová značka:28 Cdo 2718/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2718.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 10. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2718/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Masarykovo náměstí 628/A, proti žalovanému PREFA Pardubice a. s., IČ 46504818, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, zastoupenému JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 204/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, takto: I. Dovolání žalobce do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, se zamítá. II. Dovolání žalobce do druhého a třetího výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23.3.2007, č. j. 17 C 204/2001-236 tak, že zamítl žalobu žalobce na určení, že je vlastníkem pozemku blíže specifikovaného ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že u parcely č. 314/3 je duplicitní zápis vlastnictví, a to pro žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 8. 8. 1997 a u žalovaného na základě velké privatizace - smlouvy o vkladu majetku do společnosti ze dne 30. 3. 1992. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce pozemek nabyl od M. H., která byla vlastnicí pozemku na základě rozhodnutí Státního notářství v Hradci Králové ze dne 14. 3. 1991, č. j. D 578/91-30, ve věci dodatečného projednání dědictví po J. H., zemřelém dne 14. 6. 1979. Též vzal za prokázáno, že M. H. uplatnila restituční nárok na vydání pozemků č. 240/1 a 236/1 v katastrálním území P. n. L. Odvolací soud dále zjistil, že M. H. jako osoba oprávněná podle § 4 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) vyzvala povinnou osobu k vydání pozemků a uplatnila nárok u pozemkového úřadu v souladu s § 9 odst. 1 zákona o půdě a o jejím nároku dosud nebylo pozemkovým úřadem rozhodnuto. Vzal za prokázané, že většina nemovitostí patřících J. H. byla zestátněna na základě vyhlášky ministerstva průmyslu ze dne 27. 10. 1948, č. 2756/1948 Ú. 1. I. ve spojení s výměrem č. 529 ze dne 20. 12. 1954, avšak sporné pozemky č. 240/1 a 236/1 ve výměru uvedeny nebyly, přesto se stát uchopil i těchto pozemků v souvislosti se zestátněním ostatních nemovitostí vlastnicky patřících J. H. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se nemůže určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat ochrany svého vlastnického práva, neboť ohledně předmětné nemovitosti měl být uplatněn restituční nárok, aby mohlo dojít k obnovení vlastnického práva k uvedenému pozemku původnímu vlastníku, resp. jeho právnímu nástupci. Vyslovil závěr, že je nezbytné vyřešit otázku oprávněnosti určovací žaloby zejména s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Zaujal názor, že pro převzetí předmětných pozemků státem v době jejich převzetí neexistoval žádný právní titul. Uzavřel, že stát se chopil držby těchto pozemků bez právního důvodu. Dospěl k závěru, že v době převzetí se jednalo o zemědělské pozemky, tedy o restituční důvod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Podle odvolacího soudu k projednání dědictví došlo, aniž byl brán zřetel na práva třetích osob, přičemž v době rozhodování o dodatečném projednání dědictví bylo projednávajícímu státnímu notářství známo, že v evidenci nemovitostí jsou pozemky, které měly být dodatečně v dědictví projednány, zapsány jako vlastnictví Československého státu. Poznamenal, že usnesení o potvrzení nabytí dědictví řeší pouze vztahy mezi účastníky dědického řízení, tedy zařazení určité věci do aktiv dědictví není nezvratným důkazem toho, kdo věc nabyl na základě usnesení o dědictví a ani toho, kdo věc nabyl od osoby, jež jako právní titul nabytí vlastnictví předkládala usnesení o dědictví. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 312/2004. Uvedl, že je třeba vycházet z toho, že není důvodná uplatnitelnost obecných institutů vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek zohledněny v restitučních předpisech. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání (do výroku I., II.,III.), jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.b) o. s. ř., a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele jeho právní předchůdkyně M. H. nabyla do vlastnictví předmětný pozemek na základě dědění po J. H., t.j. ke dni jeho smrti dne 14. 6. 1979. Tvrdil, že pokud byly tyto pozemky zapsány dne 20. 7. 1957 v pozemkové knize jako vlastnictví Československého státu, stalo se tak v rozporu s tehdy platnými předpisy, přímo protiprávně nesprávným úředním postupem. Konstatoval, že došlo k jejich krádeži ve smyslu § 247 zákona č. 86/1950 Sb. Podle dovolatele vlastnické právo M. H. k předmětným pozemkům v rámci dodatečného projednání dědictví dne 14.3.1991 bylo potvrzeno rozhodnutím státního notářství v Hradci Králové sp. zn. D 578/91-30, čímž byla i úředně odstraněna neoprávněnost postupu Československého státu a posléze dovolatel nabyl v dobré víře vlastnické právo k předmětnému pozemku od M. H. jako řádného vlastníka na základě řádně uzavřené kupní smlouvy. Namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil danou věc, když na ni aplikoval zákon o půdě a jeho ustanovení. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že státní notářství nebralo zřetel na práva třetích osob, neboť žádná práva třetích osob k předmětným pozemkům neexistovala, nýbrž existovalo pouze jejich protiprávní faktické užívání žalovaným. Namítal, že v projednávaném případě nelze vycházet z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 s tím, že takový výklad práva je nepřiměřeně formalistický a představuje formalistické zneužití zákonného ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, a to i ve světle nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. IV. ÚS 575/03. Podle dovolatele takový výklad práva je ústavně nekonformní a ohrožující podstatu demokratické společnosti tím, že je oprávněnému vlastníku odmítnuta ochrana jeho vlastnictví. V dovolání poukazoval na opodstatněnost podat návrh dovolacím soudem na zrušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě Ústavním soudem České republiky a přerušit v důsledku této skutečnosti řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm.c) o. s. ř. a § 243c o. s. ř. Konstatoval, že zákon o půdě se na něj a jím žalobou uplatněný nárok vůbec nevztahuje, proto jeho žalobou uplatněný nárok nemůže být podle daného zákona posuzován. Tvrdil, že tento zákon se nevztahuje v dané věci ani na M. H., neboť nebyla nikdy zbavena vlastnického práva k předmětným pozemkům státem. V dovolání zdůrazňoval, že soud mohl zamítnout žalobu na určení vlastnického práva jen v případě prokázání, že dovolatel nabyl vlastnické právo k spornému pozemku od nevlastníka, avšak v dané věci byla prokázána skutečnost řádného nabytí vlastnického práva M. H. a následně od ní dovolatelem. Konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu ve svém důsledku znamená popření nezadatelného, nezcizitelného, nepromlčitelného a nezrušitelného vlastnického práva dovolatele garantovaného Listinou základních práv a svobod. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízen