28 Cdo 2735/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2735/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2018 Spisová značka:28 Cdo 2735/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2735.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady řízení Přípustnost dovolání Vydání věci Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 243/1992Sb. § 2 odst. 2 předpisu č. 243/1992Sb. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 12. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.12.2018II.ÚS 4323/18doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto19.2.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2735/2018-324 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně E. P., G., R., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, za účasti: 1) Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 175/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2018, č. j. 10 Co 181/2017-278, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z účastníků ad 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 22 C 175/2014-159, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 3. 3. 2014, č. j. SPU 082473/2014/508102/Mr, výrokem určujícím, že je vlastnicí specifikovaných pozemků v katastrálním území R., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu). Dovolatelka předestřela otázku, zda předpokladem vzniku nároku na vydání nemovitostí podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále též jen – „zákon č. 243/1992 Sb.“), je současné naplnění podmínek § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen – „zákon o půdě“). Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 202/99, a ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 170/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 170/96, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3763/2010. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí spatřovala rovněž v tom, že odvolací soud řízení nepřerušil a věc nepředložil Ústavnímu soudu k rozhodnutí, zda zákon č. 143/1947 Sb., o převodu majetku hlubocké větve S. na zem Českou (dále jen – „zákon č. 143/1947 Sb.“), není v rozporu s ústavním pořádkem. Odkazovala přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 30/98, a ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000. Vytýkala taktéž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek důvodů, pochybení při hodnocení provedených důkazů i okolnost, že nebyly provedeny dovolatelkou označené důkazy. Účastníci řízení ad 1) a 2) se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Soudy nižšího stupně založily své rozhodnutí na závěru, že nemovitosti, jejichž vydání se dovolatelka domáhá, přešly na stát účinností zákona č. 143/1947 Sb. (tj. ke dni 13. 8. 1947), když k nabytí vlastnictví státem na podkladě uvedeného právního předpisu nebylo třeba jeho vkladu (intabulace) do pozemkových knih. Z uvedeného soudy nižšího stupně dále dovozují, že v posuzovaném případě nejsou naplněny ani podmínky ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., když právním důvodem nabytí dotčených nemovitostí státem nebyly majetkové přesuny uskutečněné v období od 29. září 1938 do 8. května 1945, nýbrž citovaný zákon účinný k 13. 8. 1947, ani podmínky ustanovení zákona o půdě, když k přechodu vlastnictví došlo mimo rozhodné období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; viz § 4 odst. 1 zákona o půdě). Rozhodnutí soudů nižšího stupně tudíž na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky, zda předpokladem vzniku nároku na vydání nemovitostí podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. je současné (kumulativní) naplnění podmínek § 2 odst. 2 tohoto zákona a § 4 odst. 1 zákona o půdě, zjevně nezávisí; soudy nižšího stupně totiž takovýto právní závěr neučinily. Právní posouzení věci odvolacím soudem ostatně koresponduje rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu, jež se ustálila na závěrech, že nemovitosti dotčené zákonem č. 143/1947 Sb. přešly na stát podle tohoto zákona, a to dnem jeho účinnosti, tj. 13. 8. 1947, přičemž jejich vydání se nelze domáhat ani na základě zákona č. 243/1992 Sb., jehož působnost nelze rozšiřovat na majetek odňatý zákonem č. 143/1947 Sb., ani na základě zákona o půdě, když k přechodu vlastnictví došlo mimo rozhodné období (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2554/2003, vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 225/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2343/2013, vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 783/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4841/2014, vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 312/17). Ustálené rozhodovací praxi odpovídá též závěr odvolacího soudu, že nebylo na místě řízení přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu k rozhodnutí, zda zákon č. 143/1947 Sb. není v rozporu s ústavním pořádkem. Právní akty vydané před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, představují totiž dokonané právní skutečnosti jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního (srov. např. stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.); přezkum ústavnosti normativních aktů, které již nadále nemají konstitutivní (právotvorný) charakter (nezakládají nové právní vztahy), jeví se tedy být zcela bezpředmětným, postrádajícím jakoukoliv právní funkci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, uveřejněný pod číslem 55/1995 Sb.). K otázce souladu zákona č. 143/1947 Sb. s ústavním pořádkem se ostatně Ústavní soud již vyjadřoval, přičemž opakovaně potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, dle kterého k přechodu dotčených nemovitostí na stát došlo ex lege účinností uvedeného zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, nebo jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 129/94, sp. zn. I. ÚS 206/97, sp. zn. IV. ÚS 207/97, sp. zn. I. ÚS 289/97, sp. zn. II. ÚS 289/97, sp. zn. III. ÚS 289/97, sp. zn. III. ÚS 122/02,