28 Cdo 2748/2004 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2748/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2006 Spisová značka:28 Cdo 2748/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2748.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 44/1988Sb. § 5 odst. 2 předpisu č. 221/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2748/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. S. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované J. Č., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 568/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.7.2004, č.j. 27 Co 268/2004-63, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15.7.2004, č.j. 27 Co 268/2004-63, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 4.2.2004, č.j. 3 C 568/2001-49, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 23.10.2001 u Okresního soudu Praha - západ domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost uzavřít smlouvu o pronájmu pozemku - parcely číslo 352 v katastrálním území K., blíže popsanou v petitu žaloby. Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.2.2004, č.j. 3 C 568/2001-49, žalobu zamítl zcela. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí ONV P. ze dne 9.10.1969 bylo vydáno územní rozhodnutí na ochranu ložiska písku v katastrálním území K. ve prospěch S. k. a š., n.p. závod P. a zajištění ochrany ložiska písku se provádělo kromě jiného na pozemku číslo parcely 352. Vzal za prokázané, že rozhodnutím ONV P. ze dne 6.2.1991 bylo provedeno odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě pro tvorbu štěrkopísku, včetně provedení zpětné rekultivace, přičemž toto rozhodnutí se týkalo mimo jiné i parcely číslo 352 v katastrální území K., a to na období od 1.1.1990 do 30.9.1998 a následně po provedení těžby měla být provedena biologická rekultivace. Z rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v K. ze dne 19.10.1992 dále zjistil, že byla povolena likvidace ve východní části pískovny K. Vzal za prokázané, že na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi P. p. k., s.p. a firmou Č. dne 27.6.1995 byla pronajata pískovna K. k dotěžení zásob štěrkopísku a provedení následné rekultivace. Též zjistil, že mezi F. n. m. a K. T. byla dne 9.3.1998 uzavřena smlouva o prodeji privatizovaného majetku, na základě níž byl prodán privatizovaný movitý majetek podniku P. p. k. P. - provozovna K. a spolu s vlastnickým právem k movitému majetku byla převedena i jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež sloužily k provozování podniku. Dále vzal za prokázáno, že žalobce má na základě rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v K. ze dne 10.2.1997, sp.zn. 371/97, oprávnění k dobývání ložisek nevyhrazených nerostů. Dále zjistil, že na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 11.8.1997 se převádí část privatizovaného majetku na F. n. m. ČR. Stejně tak vzal za prokázáno, že žalobkyně je právní nástupkyní podnikatele K. T., a že žalovaná je zapsána jako vlastnice parcely č. 352 v obci a katastrální území K., zapsané na LV č. 305 u Katastrálního úřadu P. Vyslovil závěr, že oprávnění žalobkyně provozovat v dané lokalitě pískovnu nezakládá její právo omezovat žalovanou v jejich vlastnických právech. Zaujal názor, že právo pronajmout pozemek je výlučným právem vlastníka ve smyslu § 123 o.z. Uzavřel, že soudní rozhodnutí má podle § 161 odst. 3 o.s.ř. nahradit projev vůle žalované, což je možné jen v těch případech, kde to zákon výslovně umožňuje, tedy kde povinnost k právnímu jednání právního subjektu je zakotvena zákonným ustanovením, eventuelně kdy povinnost je založena jiným právním úkonem. Dospěl k závěru, že v projednávané věci však nejde o tento případ. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.7.2004, č.j. 27 Co 268/2004-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Konstatoval, že převod práv a majetkových hodnot, jež sloužily k provozování podniku, se týkaly pouze movitého majetku a nikoli pozemku - nemovitosti. Vyslovil, že pokud nepřešla na K. T. práva k pozemku včetně práva dobývání štěrkopísku na pozemku parcely číslo 352 katastrální území K., nemohlo toto právo k dobývání těžebního prostoru daného pozemku přejít na žalobkyni, neboť na ni nemohlo přejít víc práv než měl K. T. Podle odvolacího soudu je pak nerozhodné, že již v roce 1969 bylo vydáno rozhodnutí o povolení těžby v dané lokalitě, kdy vlastníkem pozemku byl stát a uživatelem jiný subjekt odlišný od K. T. a žalobkyně. Za nedůvodnou považoval též námitku žalobkyně, že žalovaná jako vlastnice pozemku i ložiska nevyhrazeného porostu je povinna připustit, aby žalobkyně těžila na jejím pozemku. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., přičemž zásadní právní význam spatřovala v neřešeném právním vztahu přechodu práv a majetkových hodnot sloužících k provozování podniku na nabyvatele při privatizaci státního majetku, tedy v rámci zákona č. 92/1991 Sb. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky skutečnost, že v dané věci nedošlo k převodu vlastnického práva k pozemku parcele číslo 352, katastrální území K., neznamená, že nedošlo též k převodu práv k vymezenému dobývacímu prostoru a práv k dobývání nevyhrazeného ložiska písku v daném těžebním prostoru. Namítala, že právo těžby měl nejen K. T. jako nabyvatel privatizovaného majetku podle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1.9.1997, ale též P. p. k. P. Konstatovala, že ve shora vymezené právní otázce zásadního významu jde i o další otázku, zda v konkrétním případě může nezávisle na sobě existovat jednak právo vlastnické k pozemku parcele číslo 352 v katastrálním území K., regulované normami občanského zákona a právo těžit nevyhrazený nerost - štěrkopísek ve vymezeném dobývacím prostoru, upravené zákonem č. 44/1988 Sb. Vytýkala odvolacímu soudu, že tato dvě práva slučuje a právo dobývání ( těžby ) štěrkopísku váže výlučně na právo vlastnické. Namítala, že režimy obou těchto práv jsou rozdílné, o právu dobývání rozhoduje ve správním řízení příslušný báňský úřad podle předpisů horního práva a pokud jde o nevyhrazený nerost, musí být dán souhlas ( § 7 zákona č. 44/1988 Sb.ve znění pozdějších změn ) vlastníka pozemku. Podle dovolatelky právní závěr o přechodu práva těžby vyplývá jednak ze zákona č. 92/1991 Sb. a též ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1.9.1997. Dále konstatovala, že rozsudek odvolacího soudu je obtížně přezkoumatelný s odůvodněním, že na nabyvatele privatizovaného majetku přešel i dobývací prostor vymezující ložisko nevyhrazeného nerostu, tak právo tento nerost těžit. Dále poukazovala na ustanovení § 7 zákona č. 44/1988 Sb. s tím, že žalovaná jako nabyvatelka předmětného pozemku je vázána souhlasem předchozího vlastníka pozemku. Navrhla proto připuštění dovolání, zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 25.1.2002, tedy po 1. lednu 2001, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zása