28 Cdo 2819/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2819/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 11. 2021 Spisová značka:28 Cdo 2819/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2819.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 2. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2819/2021-423 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, za něž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby: 00001350, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, o zaplacení částky 161.302.987,06 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 182/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 72 Co 456/2020-389, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 72 Co 456/2020-389, se ruší; současně se, vyjma výroku I., ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. září 2020, č. j. 9 C 182/2013-332, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2020, č. j. 9 C 182/2013-332, zastavil řízení v té části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 481.769.670,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 381.769.670,89 Kč, jdoucím od 27. 8. 2019 do budoucna (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 161.302.987,06 Kč (výrok II.) a náklady řízení ve výši 3.900,- Kč (výrok IV.). Dále žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 soudní poplatek ve výši 2.000.000,- Kč (výrok III.). 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně (vyjma výroku I.) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 72 Co 456/2020-389, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok II.). 3. Soudy obou stupňů vyšly z těchto nezpochybněných skutkových zjištění: - Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 34 Cm 199/2004-115, byla zamítnuta žaloba, kterou se nynější žalovaná v pozici žalující domáhala na nynější žalobkyni v pozici žalované zaplacení částky 371.606.238,05 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutého úvěru státnímu podniku Zetor (později a. s.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, rozsudek soudu prvního stupně změnil a České republice – Ministerstvu financí (dále v tomto bodě odůvodnění „ČR – MF“) uložil povinnost zaplatit Československé obchodní bance, a. s. (dále v tomto bodě odůvodnění „ČSOB, a. s.“) částku 371.606.238,05 Kč spolu s 9,5 % úrokem z prodlení ročně od 25. 9. 2004 do zaplacení. - ČR-MF zaplatila ČSOB, a. s. dne 8. 11. 2007 celkovou částku 483.374.628,39 Kč, sestávající se z jistiny ve výši 371.606.238,05, z úroků z prodlení ve výši 110.163.432,84 Kč a nákladů řízení ve výši 1.604.957,50 Kč. - Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 26. 9. 2011, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 34 Cm 199/2004-115, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. - ČR-MF dopisem datovaným dne 13. 10. 2011 vyzvala ČSOB, a. s. k vrácení přijatého plnění podle pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, do dvaceti dnů od doručení výzvy (do 2. 11. 2011). - Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2012, č. j. 34 Cm 199/2004-380 (v pořadí druhým rozhodnutím vydaným v dané věci) uložil ČR-MF povinnost zaplatit ČSOB, a. s. částku 343.347.885,55 Kč spolu s 9,5 % úrokem z prodlení ročně od 25. 9. 2004 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení částky 28.258.352,50 Kč s příslušenstvím a ČR-MF uložil povinnost nahradit ČSOB, a. s. náklady řízení ve výši 4.317,11 Kč. - Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2012, č. j. 34 Cm 199/2004-380, tak, že zamítl žalobu ohledně příslušenství z přisouzené jistiny; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. - Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Cdo 4426/2013-512, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, mimo jiné, změnil tak, že žalobu rovněž zamítl ohledně přiznané jistiny ve výši 343.347.885,55 Kč. - Po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Cdo 4426/2013-512, ČSOB, a. s. zaplatila dne 27. 8. 2019 ČR-MF částku 481.469.670,89 Kč. 4. Takto zjištěný skutkový stav odvolací soud poměřoval - na rozdíl od soudu prvního stupně – vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“) - dosavadní právní úpravou, tj. ustanovením § 451 a následujícími zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neboť právním důvodem přijatého plnění ve výši 483.374.628,39 Kč, který později odpadl, byl v pořadí první rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, jenž byl později zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277. I přes nesprávnou aplikaci na věc dopadající právní úpravy občanského zákoníku odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a souladný s judikaturou Nejvyššího soudu (odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010; oba rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dovodil, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění z právního důvodu, jímž byl vyhovující pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, který později po jeho zrušení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277, odpadl, a proto byla žalovaná povinna toto bezdůvodného obohacení žalobkyni vydat. Do prodlení se přitom žalovaná dostala následujícího dne poté, kdy ji marně uplynula lhůta k plnění poskytnutá jí žalobkyní v písemné výzvě ze dne 13. 10. 2011, tj. dne 3. 11. 2011. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalované, že v období od 1. 8. 2013 do 19. 8. 2019 nemohla být v prodlení s vrácením poskytnutého plnění žalobkyní, neboť jej držela na základě přísudku dle pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, neboť se jednalo o jiný právní důvod, než ten, na jehož základě žalobkyně plnila. Důvodnost nároku žalobkyně na vrácení plnění pak odvolací soud připomněl i s ohledem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Cdo 4426/2013-512, v němž bylo konstatováno, že nárok žalované na zaplacení z titulu úvěru neměl podklad v hmotném právu. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná majíc je ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž posouzení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále se jedná o otázky, které nebyly dosud, dle mínění dovolatelky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. 6. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení účinků druhého pravomocného (částečně) vyhovujícího deklaratorního soudního rozhodnutí, jež bylo vydáno po zrušení v pořadí prvního pravomocného rozhodnutí v téže věci, tázala se, zda je takové rozhodnutí dostatečným právním důvodem pro přijetí plnění, které nelze považovat za bezdůvodné obohacení a zda po dobu jeho účinků lze dovodit, že by se bezdůvodně obohacený dostal do prodlen