28 Cdo 2868/2005 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2868/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelek: 1. J. P., a 2. J. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 3. 2005, sp. zn. 58 Co 279/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 13/2001 (žalobců: A. D. P., B. J. K., C. E. S., a D. H. K., zastoupených JUDr. A. M., proti žalovaným J. P. a J. F., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto: I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 18. 3. 1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 6. 5. 1999, čj. 9 C 14/92-157, jímž byla zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání domu čp. 1572 v katastrálním území M.. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 13. 12. 1999, sp. zn. 11 Co 378/99; tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn pouze výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky řízení a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení; výrokem rozsudku odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku. K dovolání žalobců byl rozsudek Městského soudu v Praze z 13. 12. 1999, sp. zn. 11 Co 378/99, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 28. 10. 2000, 23 Cdo 1036/2000, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že si nesprávně vyložil ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když nerozlišil při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně, zda tu k nabytí nemovitostí žalovanými od státu došlo za porušení tehdy platných obecně závazných právních předpisů, anebo, zda k tomuto nabytí došlo na základě protiprávního zvýhodnění (jímž jsou míněny širší právní, politické, ekonomické a společenské souvislosti, jež byly spojeny s převodem věci z vlastnictví státu do majetku fyzické osoby např. porušením pravidla objektivního výběru zájemců o koupi nemovitosti apod.). Městský soud v Praze pak vydal usnesení z 12. 12. 2000, sp. zn. 16 Co 404/2000, jímž zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 6. 5. 1999, čj. 9 C 14/92-157, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že nemovitost, o níž jde v tomto řízení, přešla na stát v důsledku znárodnění, které bylo vykonáno v rozporu se znárodňovacími předpisy, a je tedy dána restituční skutková podstata, vyjádřená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Uváděl také, že žalované jsou povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nabyly předmětné nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle názoru odvolacího soudu nebyla však v řízení objasněna otázka, zda byla výzva oprávněných osob k vydání nemovitosti podána osobou, která byla na základě udělení plné moci zmocněna k učinění výzvy k vydání nemovitosti. Odvolací soud proto ukládal soudu prvního stupně, aby v řízení byla „dohledána listina, která podle tvrzení žalobců prokazuje udělení plné moci zástupci jejich právního předchůdce k podání výzvy k vydání nemovitosti“ a aby případně byly provedeny další potřebné důkazy a aby pak bylo nově rozhodnuto ve věci. Obvodní soud pro Prahu 4 v dalším průběhu řízení po doplnění dokazování rozhodl rozsudkem z 29. 1. 2004, čj. 9 C 13/2001-409. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným J. P. a J. F. uloženo uzavřít se žalobci D. P., J. K., E. S. a H. K. dohodu o vydání domu čp. 1572, zapsaného na listu vlastnictví č. 2178 pro katastrální území M., vedeném u Katastrálního úřadu P. – m. Žalobcům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 11.404,- Kč na úhradu státem placených nákladů řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní vlastnicí domu čp. 1572 v P. – M. byla matka žalobců M. K., a to od roku 1941. I tento dům byl předmětem znárodnění celé firmy F. K., stavitel v M. u P.; o tomto znárodnění byla vydána vyhláška č. 2539/1948 Úřadního listu a o stanovení rozsahu znárodnění byl vydán výměr Ministerstva stavebního průmyslu z 13. 2. 1952, čj. 115/251-2-152, a podle zmocnění ministra stavebního průmyslu rozhodoval dne 11. 4. 1953 i bývalý Krajský národní výbor v P. o tom, že do rozsahu znárodnění náleží i dům čp. 1572 v M. Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že však v tomto domě nebyly nikdy umístěny provozy firmy F. K., stavitel, ani v něm nebydlela rodina K., ale dům byl obýván nájemníky; dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že tento dům přešel na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. znárodněním, které bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy (zejména s ustanovením § 4 odst. 3 zákona č. 121/1948 Sb., o znárodnění ve stavebnictví). Soud prvního stupně dále v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že žalované získaly dům čp. 1572 v M. kupní smlouvou z 5. 4. 1982, uzavřenou s Okresním podnikem bytového hospodářství P. za kupní cenu 124.588,- Kč (zaplaceno bylo 117.918,30 Kč). Podle znaleckých posudků, provedených v tomto řízení však kupní cena domu (s venkovními úpravami a trvalými porosty) činila více než 160.000,- Kč. Žalované nabyly tedy dům za cenu nižší než stanovil tehdy platný cenový předpis (vyhláška č. 43/1969 sb.) v návaznosti na vyhlášku č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Měl tedy soud prvního stupně za to, že žalované jsou povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně se zabýval také tím, zda ze strany žalobkyň (jejich právního předchůdce) byla učiněna řádně a včas výzva k vydání věci podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Vycházel ze zjištění, že nárok na vydání domu čp. 1572 v P. – M. uplatnil (dne 4. 6. 1991) prostřednictvím pověřeného advokáta (JUDr. PhDr. O. Ch.) F. K., otec žalobkyň, manžel původní vlastnice domu M. K., a to jako její manžel, který po její smrti (13. 8. 1967) byl jejím dědicem ze zákona (spolu s jejími dětmi) a vstoupil takto do jejích práv „na základě univerzální sukcese“. To odpovídalo, podle názoru soudu prvního stupně, ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) a § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně proto žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 150 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 29. 1. 2004, čj. 0 C 13/2001-409 (ve znění usnesení téhož soudu z 22. 3. 2004, čj. 9 C 13/2001-431), rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 23. 3. 2005, sp. zn. 58 Co 279/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že se žalobcům nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu vycházel soud prvního stupně při svém rozhodování zejména ze zrušovacího rozsudku dovolacího soudu z 25. 10. 2000 (23 Cdo 1036/2000 Nejvyššího soudu), jakož i ze zrušovacího usnesení odvolacího soudu z 13. 12. 2000 (sp. zn. 16 Co 404/2000 Městského soudu v Praze), v nichž byl zaujat právní názor „ohledně většiny základních závěrů“; v dalším řízení pak soud prvního stupně rozhodl na základě náležitě zjištěného skutkového stavu a jeho skutkové i právní závěry shledal soud odvolací správnými. Odvolací soud měl za to, že na základě provedených důkazů soud prvního stupně správně na tuto právní věc aplikoval jak ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., tak i ustanovení § 3 a § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud, shodně s názorem soudu prvního stupně, pokládal za doloženo, že podle listiny, nazvané „Informace“, která byla součástí klientského spisu F. K. (otce žalobců) u advokáta Dr. Ch., došlo k pověření k řádnému a včasnému učinění výzvy k vydání domu čp. 1572 v P. – M. Odvolací soud měl rovněž za to, že soud prvního stupně správně posuzoval otázku ocenění nemovitosti, o niž v tomto řízení jde, v době jejího prodeje žalovaným v souladu s tehdy platnými předpisy, a to na podkladě tří znaleckých posudků, které měl k dispozici (včetně revizního znaleckého posudku, jakož i posudku podaného znaleckým ústavem). Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Ohledně rozhodování o nákladech řízní poukazoval na ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované v řízení zatupovala, dne 3. 5. 2005 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 1. 7. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvola