28 Cdo 2868/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2868/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 2. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2868/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2868.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 10 odst. 4 předpisu č. 403/1990 Sb. § 8 odst. 3 předpisu č. 87/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 3. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.04.2025III.ÚS 1203/25 Daniela Zemanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost25. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2868/2024-1654 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) R. U., a b) D. E., oba zastoupeni JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika ̶ Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 436/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2024, č. j. 16 Co 367/2022-1591, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 19. června 2024, č. j. 16 Co 367/2022-1598, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 16 Co 367/2022-1591, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 19. 6. 2024, č. j. 16 Co 367/2022-1598, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 5. 2022, č. j. 14 C 436/2008-1440, potvrdil v části výroku I, v níž bylo žalovanému uloženo uzavřít dohodu o vydání ideálních ¾ pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu Ing. Zdeňka Síbra ze dne 24. 4. 2024, č. 3172-15/2024, coby pozemkové parcely č. XY, XY a XY v k. ú. XY, žalobcům, každému v podílu ideálních ⅜ těchto pozemků (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve zbývající části výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o vydání ideálních ¾ pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu Ing. Zdeňka Síbra ze dne 24. 4. 2024, č. 3172-15/2024, coby pozemkové parcely č. XY a XY v k. ú. XY, zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu žalovaná podala dovolání. Předestřela otázku, zda ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, nevylučují rozhodnutí soudu, jímž je oprávněným osobám vydána geometrickým plánem oddělená, nezastavěná část odňatého pozemku (v projednávané věci geometrickým plánem vymezené pozemkové parcely č. XY, XY a XY v k. ú. XY). Měla za to, že nastolená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu se závěry stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutími dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 538/2000, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2224/2002, a ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007), případně, že jde o otázku posuzovanou dovolacím soudem rozdílně. Za dovolacím soudem dosud neřešenou má pak otázku, zda v režimu zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. je vymezení restituovatelné (nezastavěné) části pozemku geometrickým plánem ve smyslu § 197 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, podmíněno souhlasem stavebního úřadu. Kolizi s rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 202/2023) spatřovala dovolatelka i v tom, že odvolací soud nehodnotil riziko případných budoucích sporů mezi spoluvlastníky vydávaných pozemků. Kladla rovněž otázku, zda překážkou vydání geometrickým plánem vymezené pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY není okolnost, že tvoří veřejné prostranství. Uváděla, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2074/2022, či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1691/15. Konečně namítala, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3627/2021, odvolací soud porušil zásadu dispoziční tím, že žalobcům vydal geometrickým plánem oddělené části nárokovaného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, aniž žalobci v uvedeném směru omezili svá žalobní žádání. 3. Žalobci navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. 4. Vedlejší účastník na straně žalované navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 6. Ústavní soud již od svých prvních rozhodnutí v restitučních věcech vychází ze zásady „ex favore restitutionis“ a nesčíslněkrát zdůraznil, že k restitučním věcem je třeba přistupovat s přihlédnutím k tomu, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd, včetně oněch majetkových (srov. nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, publikovaný pod č. 16/1994 ve Sbírce usnesení a nálezů Ústavního soudu). Restituční zákony, zejména zákon o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb., v platném znění) a zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (č. 229/1991 Sb., v platném znění), byly vydány s cílem zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům v těchto zákonech specifikovaného majetku v období let 1948 až 1989. Splnění cíle a účelu zákona vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároků osob, jejichž majetek přešel na stát, nebo jiné právnické osoby, v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, a zejména aby v tom duchu interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, a to především tam, kde orgán veřejné moci musí vycházet z vlastní úvahy. V opačném případě dochází k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože zákonem stanoveným způsobem nebyla poskytována ochrana právům, která tento lex specialis oprávněným osobám dává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 154/95, publikovaný pod č. 7/1996 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). 7. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Tuto částečnou kompenzaci nelze spatřovat např. toliko v tom, že by byl restituční nárok sice shledán důvodným, leč že by byly oprávněné osobě bezúplatně převedeny jiné pozemky ve vlastnictví státu, popř. že by jí byla přiznána finanční náhrada. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný pod č. 123/2003 ve Sbírce nálezů