28 Cdo 287/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 287/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2021 Spisová značka:28 Cdo 287/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.287.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 96 odst. 6 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 153 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 11a předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 287/2021-352 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) S. R. H., narozeného dne XY, bytem XY, b) M. H., narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o převod náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 39/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2020, č. j. 30 Co 215/2018-335, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2020, č. j. 30 Co 215/2018-335, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 3 C 39/2018-52, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v obci a kat. území XY dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), do jejich podílového spoluvlastnictví o velikosti podílu každého z nich id. ½ z celku, za pozemky, které jim nebylo možno pro zákonné překážky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě možno vydat (výroky I. a II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 23.595 Kč k rukám jejich zástupce. Poté, co žalovaná podala proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž namítala, že vůči žalobcům nepostupovala při uspokojování jejich restitučních nároků na převod náhradních pozemků liknavě či svévolně, žalobci podáním doručeným Krajskému soudu v Praze dne 13. 11. 2018 sdělili, že v mezidobí po vydání rozsudku soudu prvního stupně došlo ke změně vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY v k. ú. XY, neboť žalovaná již není vlastníkem žádného z nich, a nelze je tudíž žalobcům převést jako pozemky náhradní. S ohledem na to žalobci učinili předmětem odvolacího řízení postupně několik jiných pozemků, jež však nebyly způsobilé k převodu do jejich podílového spoluvlastnictví, přičemž v posledku požadovali převod pozemku parc. XY v kat. území XY, jakožto pozemku náhradního. Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 31. 7. 2019, č. j. 30 Co 215/2018-211, změnil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ve výrocích I. a II. tak, že „jde pouze o pozemek parc. XY v katastrálním území XY“, a ve zbývající části výroků I. a II. jej potvrdil; dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 23.595 Kč a odvolacího řízení ve výši 26.015 Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Martina Kölbla (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle § 4 zákona o půdě (správně dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve spojení se zákonem o půdě), a domáhají se převodu náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), že o jejich restitučních nárocích na vydání odňatých pozemků v k. ú. XY bylo rozhodnuto specifikovanými rozhodnutími Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, z nichž první bylo vydáno dne 8. 10. 2015 pod č. j. PÚ 1854/01/7, že žalobci se žádných veřejných nabídek pozemků nezúčastnili, přičemž v odvolacím řízení účastníci učinili nesporným, že žalovaná eviduje aktuálně nárok každého z nich ve výši 49.667,42 Kč. Nabídkou pozemků vyhlášenou žalovanou na území České republiky bylo v odvolacím řízení dále prokázáno, že v období od 13. 10. 2015 do 25. 4. 2018, tedy do podání žaloby, zařadila žalovaná do veřejné nabídky 6.030 pozemků s cenou do 33.240 Kč, včetně pozemků na území hl. m. Prahy. Spornou mezi účastníky zůstala před soudy obou stupňů jen otázka, zda žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobců liknavě či svévolně. Odvolací soud dovodil, že uplatnili-li žalobci restituční nárok na vydání odňatých pozemků v roce 1991 (správně zřejmě v roce 2001), přičemž však o tomto nároku bylo rozhodnuto poprvé až v roce 2015, a to pouze o jeho menší části, nemohli se žalobci veřejných nabídek konaných „do přibližně poloviny roku 2015“ vůbec účastnit, čímž byla jejich možnost domoci se vydání odpovídajícího náhradního pozemku dosti omezena. Byť žalovaná o dalších částech restitučního nároku žalobců rozhodla v letech 2016 až 2018, je nesporné, že o přibližně polovině těchto nároků dosud nerozhodla. Tímto postupným rozhodováním o restitučních nárocích žalobců a tím, že o jejich podstatné části nebylo dosud rozhodnuto, byla žalobcům ztížena možnost domoci se ve veřejných nabídkách takových náhradních pozemků, které by svou rozlohou a kvalitou odpovídaly pozemkům nevydaným, zejména pozemkům o větší rozloze nebo pozemkům, jež spolu územně souvisí. Za takového stavu nelze dle odvolacího soudu po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se veřejných nabídek účastnili, neboť s evidovanou výší nároku by se mohli postupně ucházet jen o pozemky, které hodnotě ani rozloze odňatých pozemků neodpovídají, a možnost dosáhnout odpovídající náhrady poté, co bude rozhodnuto o celém jejich nároku, by si převodem takových pozemků fakticky ztížili či zcela znemožnili. Odvolací soud uzavřel, že „chování“ žalované při vyřizování restitučního nároku považuje shodně se soudem prvního stupně nejen za liknavé, ale „rovněž za jednání nesoucí znaky libovůle“, a že „soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobě na nahrazení projevu vůle žalované o převodu náhradních pozemků vyhověl“. Žalobci v odvolacím řízení nárokovaný náhradní pozemek parc. XY o výměře 47 m2 v k. ú. XY, vedený jako trvalý travní porost je podle zjištění odvolacího soudu ve vlastnictví České republiky s příslušností Státního pozemkového úřadu s ním hospodařit, není zatížen věcnými právy ani plombami, přičemž jeho cena dle znaleckého posudku činí 940 Kč, a je tudíž k převodu vhodný. Na základě dovolání podaného žalovanou Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 28 Cdo 71/2020-241, rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé ohledně pozemku parc. XY v k. ú. XY a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť nepřisvědčil jeho závěru, považoval-li „chování žalované při vyřizování restitučního nároku žalobců“ shodně se soudem prvního stupně nejenom za liknavé, ale i za jednání nesoucí znaky libovůle. Dovolací soud - s odkazem na příslušná ustanovení relevantních právních předpisů, z nichž vyplývá, že od okamžiku, kdy žalobci uplatnili v roce 2001 nárok na vydání původních pozemků, rozhodovaly o uplatněných nárocích oprávněných osob na vydání odňatých pozemků pozemkové úřady (do 31. 12. 2012), a že Státní pozemkový úřad, jakožto organizační složka státu, byl zákonem č. 503/2012 Sb. zřízen od 1. 1. 2013 - odvolacímu soudu především vytkl, že zcela přehlédl a nerozlišil, že rozhodnutí o nároku oprávněných osob na vydání odňatého majetku způsobem uvedeným v § 6 zákona o půdě a vzniklém podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., bylo až do 31. 12. 2012 v působnosti příslušného pozemkového úřadu, jakožto správního orgánu, který v soukromoprávní věci rozhodoval podle správního řádu (dle zákona č. 71/1967 Sb.), že do 31. 12. 2012 měl zákonnou povinnost nároky na převod náhradních pozemků uspokojovat Pozemkový fond České republiky, který byl dle § 1 zákona č. 569/1991 Sb. právnickou osobou, tedy zcela odlišný subjekt od pozemkových úřadů, a že Státní pozemkový úřad vznikl sloučením Pozemkového fondu České republiky a struktury Pozemkových úřadů, přičemž na něj ze soustavy pozemkových úřadů přešlo i rozhodování o uplatněných nárocích oprávněných osob na vydání odňatých pozemků, a jeho povinností je mimo jiné i převádět náhradní pozemky dle zákona o půdě. D