28 Cdo 2873/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2873/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2007 Spisová značka:28 Cdo 2873/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2873.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí -II.ÚS 380/08JUDr. et PhDr. Stanislav Balíkodmítnuto10.4.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2873/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky K. C. M., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 6. 2006, sp. zn. 24 Co 30/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 13/2005 (žalobkyně K. C. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), za účasti vedlejšího účastníka řízení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně K. C. M., podané u soudu 22. 3. 1995, bylo dne 12. 6. 2002 rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 6 C 192/2000-181. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Co 646/2002. Dovolání žalovaného Národního památkového ústavu proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2003, 28 Cdo 1833/2003. Nálezem Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04, byly uvedené rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu i usnesení dovolacího soudu zrušeny. V odůvodnění tohoto nálezu bylo uvedeno, že „Ústavní soud ČR přezkoumal uvedená rozhodnutí obecných soudů, napadená ústavní stížností Národního památkového ústavu a shledal, že jimi byla porušena ústavní práva stěžovatele“. Skutková zjištění, učiněná soudy prvního stupně a druhého stupně, uváděl Ústavní soud ČR, „jsou neúplná a provedené důkazy jsou nesprávně a nepřesvědčivě zhodnoceny po stránce skutkové i právní; stěžovateli Národnímu památkovému ústavu nebyla poskytnuta náležitá ochrana jeho vlastnického práva“. Dospěl proto Ústavní soud ČR k závěru, že rozhodnutími obecných soudů v této právní věci byla porušena ústavní práva stěžovatele Národního památkového ústavu, když skutková zjištění soudů obou stupňů jsou neúplná, provedené důkazy jsou nesprávně a nepřesvědčivě zhodnoceny po stránce skutkové i právní, a tyto nedostatky řízení neodstranil ani dovolací soud. Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04, konkrétně poukazoval na to, že v tomto soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 192/2000) se měly soudy (v součinnosti s účastníky řízení) pokusit o obstarání zejména těchto dokladů: 1. konfiskační vyhlášky, vydané Okresním národním výborem v N. M. nad M. dne 17. 12. 1945 (nebo dne 19. 12. 1945, asi pod č. j. ORK-818/45), o níž je zmínka na č. l. 98 spisu soudu prvního stupně; 2. spisu, respektive rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který vedl (pod č. j. 82/46/1/ řízení o stížnosti Dr. J. C. M. proti výměru Ministerstva zemědělství ze dne 30. 1. 1946 (zmínka, že takové řízení před Nejvyšším správním soudem mělo probíhat, se nachází v písemném vyjádření Ministerstva zemědělství, adresovaném Nejvyššímu správnímu soudu v Praze ze dne 18. 5. 1946, č. j. 44.533/96-XI/A-22 (na č. l. 97 p. v. spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 192/2000). Ústavní soud ve svém nálezu ze 16. 12. 2004 uváděl také, že „dokazování, prováděné obecnými soudy je zatíženo i dalšími nedostatky, týkajícími se hodnocení důkazů“. Nesprávný a nedoložený je závěr v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že „vůbec není prokázáno, že by v případě vyplnění dotazníku (F.) ke stanovení německé národní příslušnosti Dr. J. C. M. vyplnil kolonky ve smyslu, že se hlásí k německé národnosti“. V posuzované právní věci obecné soudy také pochybily, pokud z provedených důkazů vyvodily závěr, že československý stát převzal majetek Dr. J. C. M. bez právního důvodu až v rozhodném období podle restitučních předpisů; podle názoru Ústavního soudu ČR došlo k převzetí tohoto majetku československým státem již v roce 1945, tedy před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a to konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. Ústavní soud ČR nesdílel ani názor obecných soudů, zaujatý v této právní věci (sp. zn. 6 C 192/2000 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), že „ke konfiskaci majetku Dr. J. C. M. v roce 1942 došlo z důvodu rasové perzekuce, a že jsou tedy naplněny podmínky stanovené v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“; extenzívní výklad pojmu rasová perzekuce tu není v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát; „pojem rasové perzekuce (obsažený v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních“. V dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR rozhodl Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem z 13. 9. 2005, č. j. 8 C 13/2005-464. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně K. C. M. o uložení povinnosti žalovanému Národnímu památkovému ústavu uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku dohodu, podle níž žalovaný vydá do vlastnictví žalobkyně nemovitosti dříve vedené v deskách zemských č. 1031, později ve vložce č. 1207 pozemkové knihy pro katastrální území O. a dnes na listu vlastnictví č. 82 pro katstrální území O. jako pozemky parc. č. 9, parc. č. 10, parc. č. 11/1, parc. č. 11/2, parc. č. 13, parc. č. 14, parc. č. 15, parc. č. 16, parc. č. 17, parc. č. 18, parc. č. 19, parc. č. 20, parc. č. 21, parc. č. 22, parc. č. 23, parc. č. 24, parc. č. 25, parc. č. 26, parc. č. 27, parc. č. 28, parc. č. 31/2, parc. č. 32, parc. č. 33, parc. č. 1469/2, parc. č. 1470/2, parc. č. 1471, parc. č. 1472, parc. č. 1473, parc. č. 1474, parc. č. 1475/1, parc. č. 1476, parc. č. 1477, parc. č. 1478, parc. č. 1479, parc. č. 1480, parc. č. 1481, parc. č. 1486/2, parc. č. 1489/2, parc. č. 1492/1, parc. č. 1750, parc. č. 1751, parc. č. 1752 a parc. č. 1754 a dále jako budovy bez čísla popisného na pozemku parc. č. 23, na pozemku parc. č. 27 a na pozemku parc. č. 9, jako i budova čp. 1 v O. na pozemku parc. č. 26, budova čp. 37 v O. na pozemku parc. č. 10, budova čp. 142 v O. na pozemku parc. č. 13, budova čp. 275 na pozemku parc. č. 1481, budova čp. 377 v O. na pozemku parc. č. 31/2, budova čp. 378 v O. na pozemku parc. č. 28. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobkyně K. C. M. (proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) a o odvolání žalovaného Národního památkového ústavu (proti výroku téhož rozsudku o nákladech řízení) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 6. 2006, sp. zn. 24 Co 30/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 13. 9. 2005, č. j. 8 C 13/2005-464, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně i žalovaného nejsou opodstatněná. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR doplnil dokazování, jehož neúplnost Ústavní soud ČR vytýkal; provedl přitom všechny účastníky navržené důkazy, „pokud byly navrženy k prokázání právně relevantních skutečností“. Podle názoru odvolacího soudu hodnotil soud prvního stupně provedené důkazy každý důkaz zvlášť i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (srov. § 132 občanského soudního řádu); soud prvního stupně dospěl také, dovozoval odvolací soud, ke správným a úplným skutkovým zjištěním, proti nimž žalobkyně ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žádné námitky nevznesla a za nesprávné pokládala toliko právní posouzení věci soudem prvního stupně. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly otci žalobkyně Dr. J. C. M. konfiskovány již nařízením německé Tajné státní policie, velitelství P., č. j