28 Cdo 2880/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2880/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 4. 2017 Spisová značka:28 Cdo 2880/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2880.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dobré mravy Vodní hospodářství Stavba Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 59a předpisu č. 254/2001Sb. § 7 předpisu č. 274/2001Sb. § 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 6. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2880/20167 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně AQUAPALACE, a. s., IČ 291 41 729, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Janáčkovo nábřeží 1153/13, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 1844/28, proti žalované obci Čestlice, IČ 002 40 125, se sídlem v Čestlicích, Pitkovická 290, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o 4,592.160 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 204/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016, č. j. 29 Co 345/2015-387, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016, č. j. 29 Co 345/2015-387, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 14. 8. 2014, č. j. 3 C 204/2011-321, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4,592.160 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovaná suma měla dle žalobních tvrzení odpovídat bezdůvodnému obohacení, kteréhož se žalované dostalo tím, že pozemek žalobkyně užívala jako poldr, tedy v podstatě coby stavbu začleněnou do kanalizace žalované, aniž by jí k tomuto svědčil náležitý právní titul. Výši získaného prospěchu pak žalobkyně vyčíslila s přihlédnutím ke skutečnosti, že provoz kanalizace je v zásadě výdělečnou činností – podnikáním obce, což vylučuje zohlednění regulované výše nájemného. Soud na základě provedeného dokazování konstatoval, že výstavba předmětného poldru coby vodního díla byla povolena dne 6. 3. 2002 a užívání stavby bylo schváleno dne 9. 8. 2002, přičemž původní vlastník sporného pozemku se účastnil příslušných správních řízení a ničeho nenamítal. Řešený pozemek je pak situován v rámci plochy dna žalovanou provozovaného poldru představujícího jak území k zachycení přívalových vod, tak součást kanalizačního systému sloužícího k odvodu dešťové vody z komerční zóny, a to včetně akvaparku na pozemcích žalované obce. Poldr tedy lze kvalifikovat jako vodní dílo i funkční součást kanalizace. V souladu s § 2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, je kanalizace vodním dílem, což implikuje souběžnou aplikaci zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Oba zmíněné předpisy pak konstruují specifický nárok vlastníka pozemku omezeného ve svých právech umístěním vodního díla, respektive vodovodu a kanalizace (viz § 59a zákona č. 254/2001 Sb. a § 7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb.). V předmětné kauze pak neoprávněnost zásahu do vlastnického práva ve smyslu § 126 obč. zák. vylučuje jeho odůvodněnost veřejným zájmem (ochranou před povodněmi), a nadto i souhlas tehdejšího vlastníka, což brání tomu, aby se v projednávaném sporu prosadila úprava bezdůvodného obohacení, jelikož se jedná o nárok dle zvláštního předpisu. V dané věci se též uplatní § 3 odst. 1 obč. zák., neboť ač nedošlo k uzavření smluv o věcném břemeni či jinému výslovnému ujednání o bezplatném užívání daného pozemku, ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že právní předchůdci žalobkyně při převodu dotčeného pozemku akceptovali jeho bezúplatné užívání žalovanou jakožto jednu z podmínek převodu vlastnictví. Uplatnění práva na finanční plnění se tudíž jeví odporujícím dobrým mravům, jeho výkonu je tak třeba odepřít ochranu, pro což svědčí rovněž fakt, že nárok byl vznesen až po uvedení související stavby akvaparku do stavu plné funkčnosti. S ohledem na předestřené tedy soud žalobu zamítnul. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 29 Co 345/2015-387, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací instance kvitovala skutkové a právní vývody soudu prvního stupně a akcentovala jeho závěr, dle něhož je poldr určen k protipovodňové ochraně, na čemž nic nemění ani absence přehrazení vodního toku, neboť se nepochybně jedná o ohrázovanou plochu sloužící k zachycení většího množství vod za účelem zajištění jejich plynulého a přiměřeného odvodu. Začleněním pozemku do poldru sice dochází k určitému omezení vlastnického práva žalobkyně, což ovšem lze mít ve výjimečných situacích a z důvodů daných veřejným právem za akceptovatelné. V posuzované věci se přitom prosadí úpravy obsažené v § 2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb. i v zákoně č. 254/2001 Sb. Neoprávněnost zásahu do vlastnického práva dle § 126 obč. zák. pak vylučuje veřejný zájem i souhlas tehdejšího vlastníka se začleněním pozemku do poldru. Nejedná se pak o nárok z bezdůvodného obohacení, ale o právo ve smyslu zvláštního předpisu, přičemž skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že jeho uplatnění odporuje dobrým mravům, pročež je zcela namístě upřít mu ochranu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, o němž má za to, že splňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na otázkách prozatím dovolacím soudem ve všech souvislostech nezodpovězených, jakož i těch, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Důvodnost dovolání spatřuje v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. v nesprávném právním posouzení. Dovolací soud dle žalobkyně především dosud uspokojivě nevyřešil vztah § 451 obč. zák. na straně jedné a § 59a zákona č. 254/2001 Sb., respektive § 7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. na straně druhé. Úvaha o specialitě posléze citovaných předpisů přitom jako správná neobstojí. Ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb. hovořící o povinnosti strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 bylo do zmíněného předpisu vloženo až novelizujícím zákonem č. 303/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014, přičemž soudy při jeho aplikaci očividně pochybily. V souladu s judikaturou (reprezentovanou například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 701/2015) je okamžik vybudování díla dán momentem jeho kolaudace, k níž došlo až dne 9. 8. 2002, což vylučuje subsumovatelnost rozebírané situace pod řečené ustanovení. Dále odkazovaný § 7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. reglementuje toliko jednorázovou náhradu pro vlastníka, jenž je omezen v užívání pozemku výkonem práv stavebníka nebo vlastníka vodovodu či kanalizace výslovně uvedených v § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 274/2001 Sb., a neskýtá normativní východisko pro řešení situací odlišných. Dopady daného ustanovení pak nelze rozšiřovat na případy, pro něž zjevně nebylo legislativně konstruováno, a tedy i na nyní řešenou kauzu. Projednávanou věc tak není možné posuzovat v intencích soudy zmiňovaných speciálních norem, nýbrž podle § 451 obč. zák., čemuž nasvědčují i závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010. Výše obohacení pak v souladu s judikaturou odpovídá obvyklé ceně nájemného, přičemž je irelevantní, je-li pozemek užíván v soukromém či veřejném zájmu, jelikož tato okolnost je bez vlivu na rozsah získaného prospěchu (jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 181/2009). Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud pominul konstantní rozhodovací praxi ohledně významu kvalifikace stavby jako oprávněné ve vztahu k posuzování nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku, na němž stavba stojí. Reflektovaly-li soudy fakt, že se ze strany žalované jedná o legitimní zásah do vlastnického práva, opomenuly ustálené judikatorní vývody, dle nichž oprávněnost stavby nemusí být rozhodnou skutečností pro posouzení otázky, užívá-li majitel stavby pozemek, na němž je umístěna, na základě náležitého právního titulu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4211/2010). Souhlas právního předchůdce žalobkyně se začleněním pozemku do poldru tudíž neznačí, že by jej žalovaná mohla užívat bezplatně. Dovolatelka v této souvislosti zdůraznila, že předpokladem vzniku vztahu z bezdůvodného obohacení není protiprávnost zásahu obohaceného, jak bylo připomenuto například v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 373/2005 či sp.