28 Cdo 2920/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2920/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2920/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2920.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Komanditní společnost Podílové spoluvlastnictví Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 21 předpisu č. 229/1991 Sb. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 5. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.07.2025III.ÚS 2038/25 Jan Svatoň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost25. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2920/2024-290 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) D. P. S., b) E. N. K., c) M. A. E. K. a d) M. P. K., všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti: Heidelberg Materials CZ, a.s., IČ: 262 09 578, se sídlem v Mokré-Horákově, Mokrá 359, o znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 163/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 18 Co 185/2018-222, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit Heidelberg Materials CZ, a.s., náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 52 C 163/2017-76, rozhodl tak, že žalobci nejsou vlastníky: právní předchůdkyně žalobce a) id. 1/6, právní předchůdce žalobkyně b) id. 5/36, žalobkyně c) id. 1/12 a žalobce d) id. 1/12 pozemku p. č. XY v k. ú. XY, nyní pozemku p. č. XY v témže k. ú., čímž v dotčeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, č. j. SPU 256264/2017 1815/96/13-RNP, sp. zn. 1RP3253/2011-130754 1815/96 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobci se v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), domáhali nahrazení citovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu s tím, že uplatňují nárok na vydání výše uvedeného pozemku v celém rozsahu. Pozemek původně náležel komanditní společnosti L., v níž byli právní předchůdci žalobců komplementáři, dalším komplementářem byl M. H. (jehož právní nástupci restituční nárok na vydání příslušného podílu neuplatnili) a členové rodiny L. byli komanditisty, všichni jmenovaní se shodnou výší vkladů 3 x 400.000 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že komanditní společnost dle tehdy platného zákona č. 1/1863 ř. z., všeobecného zákonníku obchodního (dále jen „zákon č. 1/1863 ř. z.“), nebyla právnickou osobou, ale formou společného podnikání osob; majetek vyčleněný komplementáři ke společnému podnikání tudíž nebyl majetkem společnosti, nýbrž podílovým spoluvlastnictvím komplementářů. Z popsaných důvodů soud nepřisvědčil žalobcům, že by měli ve smyslu § 21 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nárok na vydání veškerého majetku vloženého do komanditní společnosti (včetně podílu M. H., jenž restituční nárok neuplatnil). Naznal však, že žalobcům náleží poloviční podíl na majetku společnosti, nikoliv třetinový, což dovodil z rozdílného postavení komplementářů a komanditistů v komanditní společnosti dle tehdejšího práva, neboť komanditisté byli toliko investory, přičemž majetek nabývali skrze společnost jen komplementáři. Popsaným způsobem tedy nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 18 Co 185/2018-222, k odvolání žalobců i Heidelberg Materials CZ, a.s., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za správná a učiněná na základě dostatečného dokazování, aproboval rovněž jím provedené právní posouzení věci. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali žalobci dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázku, jež dosud neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, za niž považují, zda byl majetek komanditní společnosti bez akcií v podílovém, či bezpodílovém spoluvlastnictví komplementářů. Dále tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce, jež je v rozhodovací praxi řešena rozdílně, a to přirůstání podílu na majetku, jestliže zbývající spoluvlastník nárok nevznesl. Rozporný s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu má být poté odvolacím soudem uplatněný výklad § 21 zákona o půdě, jenž dle žalobců odporuje účelu zákona, neodpovídá principům restitučního zákonodárství a příčí se ustálené rozhodovací praxi. 4. Z výše uvedených důvodů žalobci navrhují, aby dovolací soud napadené rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 5. K dovolání žalobců se vyjádřila Heidelberg Materials CZ, a.s., jež považuje výklad § 21 zákona o půdě prosazovaný žalobci za nesprávný, ztotožňuje se se závěry nalézacích soudů a upozorňuje na jejich soulad se související judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Navrhuje, aby soud dovolání žalobců zamítl. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání není přípustné. 10. Otázky, zda šlo v komanditní společnosti bez akcií dle zákona č. 1/1863 ř. z. o bezpodílové spoluvlastnictví, přirůstání podílu zbývajícího podílového spoluvlastníka i aplikace § 21 zákona o půdě na popsanou situaci přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezakládají, neboť je odvolací soud i soud prvního stupně vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit, i judikaturou Ústavního soudu. 11. Ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob se judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu již opakovaně vyjádřila tak, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ (viz § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či § 21 zákona o půdě), neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka (např. osobám uvedeným v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e/ zákona o půdě), patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí) spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy způsobené oprávněné osobě, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení nad zmíněný rámec. Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb. (srov. namátkou nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, jeho usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě III. 8), ale i při výkladu zákona o půdě (viz za všechny nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, již citované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93 v bodě IV. 1, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 128/2000;130/2000, nebo jeho usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016). 12. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv