28 Cdo 2951/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2951/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2023 Spisová značka:28 Cdo 2951/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2951.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ručení Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 477 odst. 3 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 2. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 415/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2951/2023-177 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: O. S., zastoupena Mgr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, proti žalované: Alliance Healthcare s. r. o., IČO 14707420, se sídlem v Praze 10, Podle Trati 624/7, zastoupena JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, o zaplacení 208 917 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 415/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023, č. j. 58 Co 39/2023-125, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. Jiřího Jaroše, Ph.D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 11 422 Kč. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 58 Co 39/2023-125, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 9. 2022, č. j. 21 C 415/2021-95, potvrdil ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 208 917 Kč s příslušenstvím, a změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Kladla otázku počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého exekučním vymožením plnění na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, jenž neodpovídal skutečným hmotněprávním poměrům. Mínila, že v takovémto případě promlčecí lhůta běží až od právní moci usnesení o zastavení exekuce. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod poř. č. 15, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1353/2007, a ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 121/2007. Předestřela dále otázku, zda na vznik bezdůvodného obohacení mohla mít vliv okolnost, že byl exekuován již promlčený dluh. Tázala se též, zda předpokladem splatnosti ručitelského závazku ve smyslu § 306 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), je vědomost věřitele o úpadku dlužníka. Měla za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešeny. Vznášela rovněž otázku, zda odepření právní ochrany dle § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. z.“), může být odůvodněno toliko nesplněním notifikační povinnosti ve smyslu § 477 odst. 4 obch. zák. Vytýkala přitom, že soudy nižších stupňů nezjišťovaly vědomost žalované o tom, že na hlavního dlužníka (obchodní společnost Lékárna u sv. Mikuláše s. r. o.) byl prohlášen konkurz, a neprovedly za účelem ověření poctivosti jednání dovolatelky důkaz jejím účastnickým výslechem a svědeckým výsledem J. S. Jejich postup měla za odporující nálezům Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, publikovaný pod č. 38/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, publikovaný pod č. 120/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. 3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu byl formulován a odůvodněn závěr, podle kterého jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, a ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3660/2017); uvedená judikatura přijatá v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, je použitelná i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2819/2021). Tyto judikatorní konkluze se ovšem zjevně nemohou prosadit tehdy, nezáviselo-li bezdůvodné obohacení na zrušení pravomocného soudního rozhodnutí (spočívalo-li kupř. v opětovném exekučním vymožení dluhu dříve již na základě pravomocného soudního rozhodnutí dobrovolně splněného). V takovém případě, neodpovídalo-li vymožené plnění skutečným hmotněprávním poměrům, vzniklo bezdůvodné obohacení již okamžikem přijetí takového plnění, a to bez ohledu na to, zda popřípadě kdy byla exekuce zastavena. Ochuzený se přitom mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení ihned poté, co bylo plnění vymoženo; to, že v té době exekuce ještě nebyla zastavena, mu v tom nikterak nebránilo. Z hlediska počátku běhu promlčecí doby (lhůty) k uplatnění nároku na vydání takovéhoto bezdůvodného obohacení je tudíž významným okamžik vymožení plnění (nekorespondujícího skutečným hmotněprávním poměrům) a vědomosti ochuzeného o něm, a nikoliv skutečnost, kdy byla exekuce zastavena rozhodnutím soudu nebo kdy usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci. Smysl a účel zastavení exekuce spočívá totiž v ukončení provádění exekuce dříve, než vymáhaná povinnost bude nuceně vymožena, a z jiných důvodů než proto, že by splnění vymáhané povinnosti bylo dosaženo úkony učiněnými při provedení exekuce. Usnesení soudu o zastavení exekuce má tedy význam jen pro samotné exekuční řízení a pro jeho průběh, a na jeho základě (samo o sobě) nemůže nastat bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2424/2011, publikovaný pod č. 28/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 6. V projednávané věci dovolatelka uplatnila u soudu dne 17. 12. 2021 nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 208 917 Kč s příslušenstvím, jež mělo odpovídat sumě, kterou v exekuci vedené vůči ní na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti vyhotoveného JUDr. Lenkou Lojdovou ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. NZ 21/2007, formou jednotlivých srážek ze mzdy za dobu od 12. 12. 2011 do 5. 2. 2016 vymohla žalovaná v rozporu se skutečnými hmotněprávními poměry (již před vyhotovením notářského zápisu měl dluh dovolatelky, tvořící součást jejího podniku, přejít formou nepeněžitého vkladu na obchodní společnost Lékárna u sv. Mikuláše s. r. o.; z uvedeného důvodu byla exekuce následně pro nepřípustnost též zastavena). Odvolací soud se přitom od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil, spojoval-li v situaci, v níž vznik bezdůvodného obohacení není odvozován od zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, počátek běhu promlčecí doby