28 Cdo 2955/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2955/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 1. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2955/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2955.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 2995 o. z. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2955/2024-362 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Davidem Babincem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jaromíra Vejvody 1397, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, o zaplacení 850 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 58/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 14 Co 193/2023-300, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Babince, advokáta se sídlem v Praze 5, Jaromíra Vejvody 1397. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále také jen „odvolací soud“) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chomutově (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 4. 2023, č. j. 9 C 58/2017-225, jímž se žalovanému ukládá zaplatit žalobci částku 850 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit žalobci určené náklady řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podal dovolání žalovaný (dále také jen „dovolatel“). Co do jeho přípustnosti odkázal na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na § 241a odst. 1 o. s. ř., namítaje, že „oba soudy věc nesprávně právně posoudily a věc by měla být rozhodnuta jinak“. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá. 3. Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 4. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 5. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 6. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání – srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř. 7. K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“). 8. V usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li snad dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“ 9. K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18; z nichž současně vyplývá, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (viz bod 39 odůvodnění odkazovaného stanoviska). 10. Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek. Mělo-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění § 237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. 11. Při benevolentnějším přístupu k dovolání co do jeho náležitostí, posuzovaného potud i z obsahového hlediska [lze-li z dovolání dovodit, že jeho přípustnost je spatřována i v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce určení osoby povinné (obohacené), ve sporu pasivně legitimované k vydání bezdůvodného obohacení, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019], je možno k argumentaci dovolatele – v rámci zkoumání přípustnosti dovolání prizmatem kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. – uvést i tolik, že ve světle oběma soudy uvažovaných skutkových okolností se soudy učiněné právní posouzení ustálené rozhodovací praxi nikterak neprotiví. K námitce dovolatele odkazující na označené rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2505/2019), s níž se vypořádával již odvolací soud, lze opětovně konstatovat, že s jeho závěry – pro odlišnost skutkových předpokladů a následně řešené právní otázky – napadené rozhodnutí v kolizi není (nejde zde o situaci, že by žalobce plnil na závazek jiné osoby, kdy účet žalovaného byl toliko sjednaným platebním místem, bez toho, že byl by k plnění přiveden donucením, hrozbou či lstí); k tomu dále srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, nebo i odvolacím soudem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3659/2022, která – ovšem stejně tak jako rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2505/2019 – akcentují, že i v případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním i podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí aktivní a pasivní věcná legitimace zásadně toliko smluvním stranám (srov. § 2993 o. z.), nejsou-li ovšem splněny předpoklady pro aplikaci některé z výjimek dle § 2995 o. z., kdy se lze bezdůvodného obohacení domáhat i vůči třetí osobě. 12. Má-li dovolatel za nesprávný odvolacím soudem učiněný závěr o tom, zda a kým byl žalobce přiveden lstí k plnění, jde o polemiku nikoliv již s právním posouzením věci, nýbrž s učiněnými skutkovými zjištěními, která v dovolacím řízení není relevantní (nenaplňuje způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. a tedy nemůže založit ani přípustnost dovolání). Nadto Nejvyšší soud neshledal, že by odvolacím soudem přijaté skutkové konkluze bylo lze kvalifikovat jako excesivní (že by při zjišťování skutkového stavu soudy nerespektovaly příslušné procesní principy a že by zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy; z nich lze ostatně poukázat i na výsledky trestního řízení, z nichž se podává, že k vylákání plnění od žalobce došlo podvodným jednáním s žalobcem kontrahující osoby, jakož i na zjištění soudu o podílu