28 Cdo 300/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 300/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2018 Spisová značka:28 Cdo 300/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.300.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 42/1958Sb. § 3 předpisu č. 159/1959Sb. § 7 předpisu č. 212/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 12. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.12.2018JUDr. Ludvík Davidodmítnuto26.3.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 300/2017-433 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. P., P., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8, za účasti České republiky – Ministerstva financí České republiky, se sídlem v Praze, Letenská 15, IČO: 00006947, o zaplacení 2 568 000 Kč s příslušenstvím a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 193/2006, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 16 Co 403/2015-324, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 16 Co 403/2015-324, se ve výroku I v části, jíž bylo účastnici České republice – Ministerstvu financí uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 3 % z částky 342 096 Kč od 22. 11. 2006 do zaplacení, mění tak, že v tomto rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II mění tak, že se žaloba zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání této účastnice odmítá. II. Dovolání žalobkyně se odmítá. III. Účastnici se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 18 C 193/2006-258, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) – poté, kdy předchozí usnesení tohoto soudu ze dne 12. 11. 2010, č. j. 18 C 193/2006-119, jímž bylo řízení zastaveno a věc postoupena Ministerstvu vnitra, bylo spolu s na něj navazujícími rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13 – uložil účastnici České republice - Ministerstvu financí povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 568 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % z uvedené částky za dobu od 19. 3. 1992 do zaplacení (výrok I) a vyslovil, že (v tomto rozsahu) se nahrazuje rozhodnutí ministra financí České republiky ze dne 1. 8. 2006, č. j. 22/46191/2006-224, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí České republiky ze dne 27. 3. 2006, č. j. 22/30091/2006-224 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané právním předchůdcem (manželem) žalobkyně, kterou se dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal projednání věci v občanském soudním řízení, o níž dříve rozhodl správní orgán (Ministerstvo financí) ve výroku označenými rozhodnutími. Rozhodnutím ministerstva financí ve spojení s rozhodnutím ministra financí o rozkladu nebylo vyhověno návrhu právního předchůdce žalobkyně na poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný jeho právními předchůdci (rodiči) na území Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, dovozované z tehdy platných předpisů – zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“) a jej provádějící vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška č. 159/1959 Ú.l.“). V řízení bylo zjištěno, že rodiče původního žalobce, J. P. a I. P., dne 8. 11. 1938 opustili území Podkarpatské Rusi, kde zanechali dům v R., jehož knihovní vlastnicí byla I. P. Přihlášku majetku k soupisu podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině (dále jen „vládní nařízení č. 8/1947 Sb.“), podali včas – dne 14. 3. 1947. Dopisem Ministerstva financí - Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků ze dne 14. 2. 1962 bylo právním předchůdcům původního žalobce oznámeno, že jim za přihlášený majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi nelze odškodnění poskytnout, neboť nesplňuje podmínky pro přiznání odškodnění stanovené příslušnými právními předpisy, jelikož se nejedná o rodinný domek, nýbrž o vilu. O uplatněném nároku bylo pak věcně rozhodnuto teprve v roce 2008 shora označeným rozhodnutím Ministerstva financí (potvrzeným rozhodnutím ministra financí o rozkladu), jímž nebylo návrhu původního žalobce vyhověno z důvodu uvedeného již v dopise z roku 1962. Po právní stránce soud prvního stupně, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, vydaný v projednávané věci, uzavřel, že nárok žalobkyně lze poměřovat zákonem č. 42/1958 Sb. a vyhláškou č. 159/1959 Ú.l., když jejich aplikovatelnost není dotčena ani pozdější právní úpravou – zákonem č. 212/2009 Sb. a jeho novelou č. 121/2012 Sb. Nepřisvědčil námitce prekluze vznesené účastnicí, neboť právní předchůdci žalobkyně podali přihlášku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. včas, čímž prekluzi nároku zabránili. Má-li být náhrada podle ustanovení § 3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. poskytnuta za rodinný domek, není důvodné použít definici rodinného domku podle vyhlášky č. 57/1957 Ú.l., která rodinný domek limituje počtem obytných místností, resp. jejich podlahovou plochou, neboť jde o vyhlášku provádějící nesouvisející zákon a byla vydána ještě před účinností zákona č. 42/1958 Sb. Soud prvního stupně, neshledávaje proto ani důvod pro aplikaci definice rodinného domku uvedené ve vyhlášce č. 57/1957 Ú.l., uzavřel, že žalobkyni náleží náhrada za rodinný domek zanechaný jejími právními předchůdci na Podkarpatské Rusi. Za nedůvodnou označil námitku promlčení vznesenou účastnicí, neboť přihláška k soupisu byla podána včas a Ministerstvo financí o nároku z ní vyplývajícím rozhodlo v roce 2006, přičemž není vina žalobkyně, že orgány státu nebylo o nároku rozhodnuto dřív. Výši náhrady pak soud prvního stupně určil ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. vlastní úvahou, kdy za základ vzal cenu nemovitosti v roce 1938, jíž vynásobil koeficientem 12,85 podle tabulky indexů přepočtu cen stavebních prací určené k tomu povolaným znalcem. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání účastnice rozsudkem ze dne 23. února 2016, č. j. 16 Co 403/2015-324, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že České republice – Ministerstvu financí uložil zaplatit žalobkyni částku 342 096 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % z uvedené částky za dobu od 22. 11. 2006 do zaplacení, zatímco v části žádající zaplacení dalších 2 225 904 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl a takto nahradil označené rozhodnutí správního orgánu (výrok I); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých u soudů obou stupňů (výrok II). Správní řízení o odškodnění za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi bylo podle odvolacího soudu zahájeno přihláškou k soupisu majetku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. u Ministerstva vnitra, přičemž následné řízení bylo vedeno Ministerstvem financí. Dopis Ministerstva financí – Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků ze dne 14. 2. 1962 pak nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu, kterým by došlo k formálnímu ukončení řízení o náhradě, řízení tak bylo ukončeno teprve vydáním napadených rozhodnutí a i proto nelze přisvědčit námitce promlčení vznesené účastnicí. K rozsahu majetku, za nějž se poskytuje náhrada, odkázal odvolací soud na ustanovení § 3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., dle nějž náleží náhrada za rodinný domek, přičemž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti definice rodinného domku uvedené ve vyhlášce 57/1957 Ú.l. V otázce výše náhrady ovšem odvolací soud dospěl k jiným závěrům než soud prvního stupně, uváděje, že není jakkoliv namístě postupovat podle ustanovení § 136 o. s. ř., nýbrž je třeba primárně vycházet ze zásad stanovených ve vyhlášce č. 159/1959 Ú.l. Od hodnoty přihlášené nemovitosti proto odečetl podle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky hodnotu dluhů a břemen s nemovitostí spojených, kteroužto částku následně podle ustanovení § 4 vyhlášky přepočetl v poměru 5:1. Jelikož takto