28 Cdo 3002/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3002/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2001 Spisová značka:28 Cdo 3002/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.3002.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3002/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) České republice - Okresnímu úřadu Praha-východ, se sídlem v Praze 1, Nám. republiky č. 3, a 2) Městu Č., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 145/96-79, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze pod č. j. 27 Co 91/2000-117, takto: Dovolání se odmítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 1. 7. 1996 u Okresního soudu Praha-východ domáhala se žalobkyně proti žalovaným uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, jíž mělo být uloženo žalovaným vydat jí dům čp. 464 se st. parcelou č. 143 o výměře 1.307 m2 - zast. pl. a parcely č. 144 o výměře 190 m2 - ostatní plocha, staveniště, když pozemek č. parc. 143 přešel v souladu s ustanovením zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce Č. Druhý žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že do doby podání žaloby nebyla uzavřena dohoda o vydání věcí dle zákona č. 403/1990 Sb. Žalobkyně dne 13. 11. 1990 doručila tehdejšímu Městskému národnímu výboru v Č. výzvu k vrácení nemovitostí, resp. uzavření dohody o vydání nemovitosti podle § 4 zákona č. 403/1990 s doložením příslušnými listinami. Právním důvodem výzvy byly majetková křivda způsobená jí rozhodnutím finančního odboru ONV P., č.j. Fin-6186/60/DrKl ze dne 27. 10. 1961, podle § 4 odst. 3 - 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhl. č. 88/1959 Úředního listu, čímž splnila podmínky uvedené v ustanovení § 1 zákona č. 403/1990 Sb. Poté však podala žalobu opožděně vzhledem k ustanovení § 101 o.z. ve vztahu § 5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 21. 11. 1996, č.j. 7 C 145/96-20, žalobu zamítl zcela. Učinil tak s odkazem na uplynutí promlčecí lhůty k uplatnění nároků žalobkyně u soudu, která proběhla dne 13. 11. 1993. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 1. 1998, č.j. 27 Co 542/97-41, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil nutností náležitého zjištění, zda vůbec žalobkyni právo podle zákona č. 403/1990 Sb. vzniklo, jakož i k otázkám náležitého označení žalovaných, aktivní a pasívní legitimace, včasného uplatnění nároku u povinné osoby a teprve následně nutnosti zhodnotit námitku promlčení vznesenou v této věci. Dalším rozsudkem ze dne 19. 11. 1998, č.j. 7 C 145/96-79, soud prvního stupně žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je původní vlastnicí předmětných nemovitostí, a to domu čp. 464 a pozemků parc. č. 143 a 144 v obci a kat. území Č. podle postupní a darovací smlouvy ze dne 26. 4. 1957. Je oprávněnou osobou podle § 2 zákona č. 403/1990 Sb. k vydání nemovitostí, které jí byly odňaty podle § 1 citovaného zákona. Podle rozhodnutí finančního odboru ONV P. tvrzeného v žalobě přešly do vlastnictví Československého státu - operativní správy MNV v Č. dům čp. 464 v Č. na stavební parcele č. kat. 143 a pozemek č. kat. 144 zapsané ve vložce č. 217 pozemkové knihy pro kat. území Č. Toto odnětí se netýkalo pozemkové parcely č. kat. 143 - stavební, na níž se nachází dům čp. 464. Žalobkyně ani netvrdila ani neprokázala, že by k odnětí pozemku parc. č. 143 došlo některým jiným způsobem podle § 1 citovaného zákona. Proto není aktivně legitimována k vydání pozemku podle tohoto zákona a už z tohoto důvodu musela být žaloba ohledně tohoto předmětu řízení zamítnuta. Ve vztahu k zbývajícím věcem dospěl soud prvního stupně k závěru, že ku dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., tedy k 1. 11. 1990, držel dům čp. 464 a parcelu č. kat. 144 v kat. území Č. Městský národní výbor Č., který měl tyto nemovitosti v operativní správě. V rámci přenesené příslušnosti obcí správa tohoto majetku přešla dnem účinnosti zákona č. 3671990 Sb., tedy dnem 24. 11. 1990 na obec Město Č. Soud prvního stupně proto uzavřel, že ohledně parcely č. 143 došlo k převzetí věci státem bez právního důvodu, je proto v souladu s ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. pasivně legitimován k vydání pozemku Česká republika -Okresní úřad Praha-východ (první žalovaný). Ve vztahu k ostatním nemovitostem je dána pasívní legitimace na straně druhého žalovaného - Města Č.. Dospěl však k závěru, že nárok u soudu uplatnila žalobkyně opožděně. Vyšel přitom ze znění § 19 ost. 1 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož k vydání věci podle § 5 citovaného zákona může oprávněná osoba vyzvat organizaci do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona, jinak nárok zaniká. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je organizace povinna uzavřít dohodu s oprávněnou osobou a vydat jí věc nebo kupní cenu nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení může ve lhůtě uvedené v odstavci 1 oprávněná osoba vyzvat příslušné Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci k poskytnutí náhrady podle § 14 zákona nebo k vydání kupní ceny podle § 15, popřípadě k doplacení rozdílu podle § 16 tohoto zákona. Zákon č. 403/1990 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 11. 1990. Podle § 5 odst. 1 zákona je organizace povinna neodkladně vydat věc oprávněné osoby na její písemnou výzvu. Pokud tuto povinnost nesplní, může v souladu s ustanovením § 5 odst. 4 zákona oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu. Podle § 10 odst. 3 zákona, jde-li o stavbu, která byla zhodnocena tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody a stanovená podle vyhlášky č. 73/1994 Sb., převyšuje náhradu podle § 14 odst. 1 zákona, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu, nebo zda vyzve organizaci k vydání stavby a uhradí příslušnému Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou podle § 14 odst. 1. Soud prvního stupně vyšel dále ze změn provedených v zákoně č. 403/1990 Sb. v důsledku přijetí novely č. 137/1991 Sb. a zákonem č. 115/1994 Sb. a dovodil, že v souladu se zněním § 19a odst. 3 zákona platí, že peněžní částku, kterou je oprávněná osoba povinna uhradit podle § 10 odst. 3 zákona, stanoví příslušné Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci současně se stanovením lhůty pro její zaplacení, a to i v případech, kdy byla nemovitost podle tohoto zákona již vydána. Podle odstavce 4. tohoto ustanovení způsob ocenění za použití vyhlášky stanoví v jednotlivých případech příslušné Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Podle článku II. odst. 1 zákona č. 137/1991 Sb. lhůty, které tento zákon zakládá v souvislosti s novou úpravou nároků oprávněných osob a povinností osob povinných se prodlužují a skončí nejpozději dnem 31. 8. 1991. Zákon nabyl účinnosti dne 15. 4. 1991. Zákon č. 403/1990 Sb. byl ještě z hlediska lhůt poté doplněn zákonem č. 115/1994 Sb. Podle článku II. odst. 1 novely jsou nároky na náhradu podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd uplatněné ve lhůtě podle § 19 odst. 1 a 3 a neuspokojené ve lhůtě podle § 19 odst. 4 a zvýšení náhrady podle § 19 odst. 5 jsou splatné do tří let od účinnosti tohoto zákona. To však neplatí o nárocích na náhrady, o kterých bylo do účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení před soudem. Zákon nabyl účinnosti dne 8. 6. 1994. Shora uvedená zákonná ustanovení vyložil soud prvního stupně tak, že vzhledem k datu podání výzvy k vydání věci dne 1. 11. 1990 u povinné a okolnosti, že tato její nárok neuspokojila do 30 dnů po uplynutí lhůty stanovené v § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., začal dne 2. 6. 1991 běh lhůty k uplatnění nároku žalobkyně na vydání věci u soudu. Podle ustanovení § 101 o.z., jež je třeba použít při absenci zvláštní úpravy v zákoně č. 403/1990 Sb., pak promlčecí lhůta je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V posuzované věci lhůta uplynula dne 2. 6. 1994, takže podání žaloby u soudu dne 1. 7. 1996 stalo se po uplynutí promlčecí lhůty. Počátek běhu promlčecí lhůty nelze vázat na rozhodnutí oprávněné osoby, zda se rozhodne pro vydání stavby nebo finanční náhradu teprve poté, co její výše bude stanovena příslušným Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl návrh na vyslo