28 Cdo 301/2003 — Nejvyšší soud

28 Cdo 301/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 7. 2003 Spisová značka:28 Cdo 301/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.301.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 301/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání I. Z., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 4.9.2002, sp.zn. 21 Co 373/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 4 C 116/2000 (žalobce I. Z. proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o 4,362.321,60 Kč), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 25.3.1998, aby žalovanému státu-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit mu 202,862.321,60 Kč; žaloba žalobce byla v průběhu řízení upravována. V žalobě bylo uvedeno, že veškerý majetek původního vlastníka A. Š., dědečka žalobce, propadl státu podle rozsudku bývalého Okresního soudu v Hořicích z 22.4.1952, sp.zn. T 2/52; tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 23.8.1995, sp.zn. 9 Tz 7/95. Majetek uvedeného původního vlastníka zahrnoval zejména továrnu ve V.-B. u Č., továrnu v O. u H., statek O. ve S. Ú. u J., statek B. se zámečkem v B. u K., dům čp. 159 ve V. u Č., dům čp. 109 v O. u H., domy č. 41,114 a 185 ve V. u Č. a dům čp. 149 v P. u O.; hodnota těchto nemovitostí činí podle názoru žalobce 200 milionů Kč. Dále majetek původního vlastníka zahrnoval částky v hotovosti 2,250.000,- Kč, 468.864 Kč a 143.457 Kč, zabavené jednak orgány bezpečnosti dne 11.4.1951 a pak správcem nemovitostí K. K. (ohledně uvedené částky 2,250.000 Kč). O náhradu za tento majetek požádala dcera původního vlastníka V. Z. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci přípisy z 21.9.1991 a z 27.2.1992. Žalobce je dědicem po V. Z. (zemřelé 1.8.1992) podle výsledků řízení o dědictví po ní, které probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 27 D 2411/93. Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu za uvedený majetek přípisem Ministerstvu financí ČR z 24.3.1996, ale bezvýsledně. Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření z 26.5.1998 k žalobě žalobce uvedlo, že navrhuje její zamítnutí. Poukazovalo na to, že tentýž domnělý nárok byl uplatněn právní předchůdkyní žalobce V. Z. vůči Ministerstvu spravedlnosti ČR a vůči Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci a nelze tu vyloučit duplicitu uplatněných nároků; dále bylo ze strany Ministerstva financí ČR poukázáno na to, že výzvou z 24.3.1996 uplatněnému nároku žalobce nemohlo Ministerstvo financí ČR vyhovět pro uplynutí prekluzívních lhůt uvedených v § 13 odst. 3 a § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., takže tu šlo o zánik nároku. Ministerstvo financí poukazovalo posléze na to, že nemá žádnou působnost k poskytování náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb. a že žalobce nesplňuje žádnou z podmínek uvedených pro poskytování paušální náhrady 60.000 Kč podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně domu čp. 159 ve V. u Č. nepředložil žalobce žádný doklad o přechodu tohoto domu do vlastnictví státu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23.4.1999, čj. 21 C 52/98-25, bylo řízení o žalobě žalobce zastaveno, ale k odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením z 24.9.1999, sp.zn. 55 Co 441/99, potvrdil usnesení soudu prvního stupně jen ohledně žalobního návrhu na odškodnění částkou 198,500.000 Kč; pokud šlo o žalobní návrh na přiznání finanční náhrady částkou 4,362.321,60 Kč a pokud šlo o výrok o náhradě nákladů řízení bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29.6.2000, čj. 21 C 52/98-36, které nabylo právní moci dnem 25.7.2000, byla vyslovena nepříslušnost uvedeného soudu k projednání této právní věci a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Jičíně. V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze 17.6.2001, čj. 4 C 116/2000-165, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce, aby České republice-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit žalobce 4,362.321,60 Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že A. Š., původní vlastník majetku uváděného v žalobě žalobce, zemřel 19.5.1950; jeho dědici byli PhDr. O. Z., D. B.-M. a JUDr. I. Z. Soud prvního stupně měl za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by matka žalobce V. Z. uplatnila ohledně tohoto majetku nárok na finanční náhradu. Soud prvního stupně měl dále za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce splňoval podmínku státního občanství ČR ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); proto, podle názoru uvedeného soudu, nemohl žalobce svým podáním z 24.3.1996 účinně uplatnit u Ministerstva financí ČR nárok na odškodnění za jím uváděný majetek; jestliže žalobce získal státní občanství ČR až v průběhu tohoto sporu, pak vyhovění nároku žalobce bránilo to, že v době podání výzvy (žádosti o náhradu) neměl české státní občanství. S poukazem na uvedený základní důvod už soud prvního stupně nezkoumal, zda nějaký majetek původního vlastníka A. Š. přešel na stát způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 nebo 2 zákona č. 87/1991 Sb. Zároveň poukazoval soud prvního stupně na to, že žalobce neuplatnil nárok na finanční odškodnění ve lhůtě uvedené v ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., když v daném případě výrok o propadnutí majetku (o nějž v tomto občanském soudním řízení šlo) byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 22.2.1995, 9 Tz 7/95, ale žalobcem byla žalovanému doručena žádost o odškodnění až 26.3.1996, tedy po uplynutí jednoroční lhůty. Žádost neodpovídala také ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o možnosti přiznat náhradu jen do výše 60.000 Kč. Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil ustanoveními § 142 odst. 1 a § 151 občanského soudního řádu. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 4.9.2002, sp.zn. 21 Co 373/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně a že také sdílí právní hodnocení učiněné soudem prvního stupně. Odvolací soud zdůrazňoval, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 22.2.1995, sp.zn. 9 Tz 7/95, jímž bylo zrušeno i rozhodnutí trestního soudu o propadnutí majetku původního vlastníka věcí uváděných v žalobě žalobce – tj. A. Š., dědečka žalobce, nabylo právní moci 22.2.1995. I v tomto případě musel žalobce splňovat zákonné předpoklady stanovené pro oprávněné osoby v § 19 odst. 1 a v § 3 odst. 1 a 2 i 4 zákona č. 87/1991 Sb. Také odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat, že by jeho matka V. Z. uplatnila dne 12.12.1991 u Ministerstva financí ČR žádost o poskytnutí finanční náhrady za majetek, který propadl státu rozhodnutím soudu v již uvedeném trestním řízení. Ze žalobcem předloženého stejnopisu žádosti nebylo zřejmé, kdo žádost podal, chyběl tu podpis a v žádosti nebyly uvedeny žádné identifikační údaje o majetku, za nějž měla být náhrada poskytnuta. Pokud šlo o písemnou žádost žalobce z 24.3.1996 (doručenou Ministerstvu financí ČR 26.3.1996) a dále pak ještě o žádost z 18.4.1999, byly žalobcem podány až po uplynutí roční lhůty (§ 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) od právní moci (od 22.2.1995) zrušovacího rozhodnutí ohledně dříve vysloveného propadnutí majetku; byly tedy tyto žádosti podány opožděně a žalobcem uplatněný nárok proto zanikl. Přitom podle názoru odvolacího soudu nedopadalo na žalobce dobrodiní nálezu č. 153/1998 Sb., představující prodloužení lhůty k uplatnění nároku na finanční náhradu, protože to se vztahovalo jen na osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České republiky, nikoli však na osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství ČR. Žalobce totiž získal státní občanství USA v říjnu 1971 a státní občanství ČR nabyl opět až 12.11.1999; odvolací soud v této souvisl