28 Cdo 3061/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3061/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 3. 2026 Spisová značka:28 Cdo 3061/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.3061.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Započtení Dotčené předpisy:§ 359 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1384/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3061/2025-518 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČO 65993390, se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, zastoupen Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, proti žalované: EUROVIA CZ, a. s., IČO 45274924, se sídlem v Praze 4, U Michelského lesa 1581/2, zastoupena JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení 50 903 757,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 15/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2025, č. j. 4 Cmo 277/2024-481, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 78 832 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Holešínského, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 4 Cmo 277/2024-481, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 8. 2024, č. j. 1 Cm 15/2020-418, jímž byla zamítnuta žaloba o 50 903 757,08 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Žalobce se původně domáhal vrácení částky 54 638 357,19 Kč s příslušenstvím, kterou uhradil žalované na základě dovolacím soudem (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 545/2017) posléze zrušených pravomocných rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 15 Co 336/2015-330, a ze dne 1. 9. 2016, č. j. 29 Co 232/2016-346, vydaných v řízeních vedených před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 594/2013 a sp. zn. 57 C 2/2015 (na jejich základě žalobce zaplatil žalované 18 517 329,27 Kč a 36 121 027,92 Kč). Žaloby byly v uvedených soudních řízeních následně v celém rozsahu zamítnuty (pro splnění dluhu), aniž se odvolací soud zabýval tím, zda poskytnutá plnění odpovídala skutečným hmotněprávním poměrům (viz rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 1. 2019, č. j. 57 C 549/2013-582, a ze dne 17. 1. 2019, č. j. 57 C 2/2015-652, ve spojení s rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15 Co 223/2019-641, a ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Co 220/2019-757). 3. Nejvyšší soud (v nyní projednávané věci) rozsudkem ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1040/2023, odmítl dovolání žalované, napadala-li jím rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 12. 2022, č. j. 4 Cmo 81/2022-245, v části, v níž jí bylo uloženo, aby žalobci zaplatila 3 734 600,11 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 5. 10. 2019 do zaplacení (tj. vrátila posléze zrušenými pravomocnými soudními rozhodnutími přisouzenou náhradu nákladů řízení s příslušenstvím), a zrušil jej a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení v částech, v nichž bylo žalované uloženo, aby žalobci zaplatila 42 915 036,71 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 5. 10. 2019 do zaplacení, a žaloba byla co do částky 7 988 720,37 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 5. 10. 2019 do zaplacení zamítnuta, zavazuje jej zabývat se tím, zda žalobce na základě posléze zrušených pravomocných rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 15 Co 336/2015-330, a ze dne 1. 9. 2016, č. j. 29 Co 232/2016-346, plnil žalované dluh odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům či nikoliv. 4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalované byl členem sdružení dodavatelů, jež se ucházelo o nadlimitní veřejnou zakázku na stavební práce: „Dálnice D 47, stavba 47092 Bohumín – státní hranice ČR/PR“, zadávanou žalobcem v otevřeném řízení dle § 27 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Dne 12. 2. 2008 byl následně mezi žalobcem (zadavatelem, resp. objednatelem) a žalovanou (vybraným uchazečem, resp. zhotovitelem) uzavřen na realizaci zadané veřejné zakázky „Souhrn smluvních dohod“, obsahující podstatné náležitosti smlouvy o dílo dle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), přičemž část obsahu smlouvy účastníci určili (§ 273 obch. zák.) odkazem na „Všeobecné a zvláštní obchodní podmínky staveb pozemních komunikací (dále jen „VOP“)“ žalobce. Odvolací soud přitom uzavřel, že ve 24 „obchodních případech“ vyplývajících z realizace díla žalovaná v souladu s čl. 14.7. VOP účtovala žalobci cenu díla, jež se tak stala splatnou dle předložených faktur, po jejichž splatnosti vznikla žalované za žalobcem dle čl. 14.8 VOP práva na smluvní pokuty a úroky z prodlení v celkové výši 50 903 757,08 Kč uplatňovaná ve výše označených soudních řízeních (v jejichž průběhu žalobce na základě posléze zrušených pravomocných rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 15 Co 336/2015-330, a ze dne 1. 9. 2016, č. j. 29 Co 232/2016-346, řečenou sumu žalované zaplatil). Žalobce však v uvedených soudních řízeních vznesl námitku započtení vzájemných pohledávek za žalovanou na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku proplacení faktur za provedené dílo, vystavených v rozporu s čl. 13.8. VOP při realizaci „předchozích akcí“ (Dálnice D 47, stavba 4708.2 Ostrava, Rudná - Hrušov, 2. stavba, km 146,600 - 153,054; Dálnice D 47, stavba 47091/1 Hrušov - Bohumín, 1. stavba, km 155,140 - 159,620; Dálnice D 47, stavba 47091/2 Hrušov - Bohumín, 2. stavba, km 159,600 - 163,800). Odvolací soud přitom vyložil, že omezení započitatelnosti vzájemných pohledávek ve smyslu čl. 2.5. VOP se nevztahuje na pohledávky vzniklé z jiné stavební akce (smlouvy o dílo). Dovodil tudíž, že čl. 2.5. VOP započtení výše uvedených vzájemných pohledávek žalobce za žalovanou, vzniklých při realizaci předchozích stavebních akcí, nikterak nevylučuje. Zohledňuje okolnost, že část započítávaných pohledávek žalobce (v celkové výši 19 638 179,22 Kč) v okamžiku střetu s pohledávkami žalované byla již promlčena, pročež pohledávky v uvedeném rozsahu nebylo lze jednostranně započíst (na rozdíl od vzájemných pohledávek v celkové výši 31 265 577,86 Kč, jež v důsledku jednostranného započtení zanikly), odvolací soud konečně uzavřel, že žalobce na základě posléze zrušených pravomocných rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 15 Co 336/2015-330, a ze dne 1. 9. 2016, č. j. 29 Co 232/2016-346, žalované co do částky 19 638 179,22 Kč plnil dluh korespondující skutečným hmotněprávním poměrům, zatímco úhradou dalších 31 265 577,86 Kč neodpovídající skutečným hmotněprávním poměrům se žalovaná po zrušení uvedených rozsudků dovolacím soudem (odpadnutí právního důvodu plnění) na žalobcův úkor bezdůvodně obohatila. Vzhledem k tomu, že žalovaná v probíhajícím soudním řízení (na základě posléze zrušeného pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 4 Cmo 81/2022-245) na uplatněnou pohledávku žalobce a její příslušenství zaplatila 63 922 347,61 Kč (pohledávka žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 31 265 577,86 Kč tím byla uspokojena), odvolací soud žalobu zamítl v celém rozsahu a okolnost, v jaké míře byla žaloba uplatněna po právu, vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda lze jednostranně započíst nesplatnou pohledávku vůči pohledávce splatné. Vytýkala přitom odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou splatnosti vzájemných pohledávek žalobce za žalovanou na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku proplacení faktur za provedené dílo, jež měly být vystaveny v rozporu s čl. 13.8. VOP při realizaci „předchozích stavebních akcí“, namítaných jednostranně k započtení v řízeních, v jejichž průběhu žalobce na základě posléze zrušených pravomocných rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 15 Co 336/2015-330, a ze dne 1. 9. 2016, č. j. 29 Co 232/2016-346, zaplatil žalované sumu, jejíhož vrácení se v nyní projednávané věci domáhá. Měla za to, že se odvolací soud svými závěry odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, publikovaného pod č.