28 Cdo 3093/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3093/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2010 Spisová značka:28 Cdo 3093/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3093.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 23 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 4. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.               28 Cdo 3093/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. V. B., a 2. M. B., zastoupených JUDr. Janem Součkem, advokátem, 150 00 Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 7. 12. 2006, sp. zn. 21 Co 527/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1683/2000 (žalobců V. B. a M. B., zastoupených JUDr. Janem Součkem, advokátem, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku, Jeneč, Karlovarská 7, zastoupenému JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou, 591 00 Žďár nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 152, o náhradu za znehodnocení stavby), takto: I. Dovolání dovolatelů se zamítají.II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu Praha-západ (pod sp. zn. 7 C 1683/2000), bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného soudu prvního stupně z 29. 3. 2005, čj. 7 C 1683/2000-107. Tímto rozsudkem bylo uloženo žalovanému státnímu statku zaplatit žalobcům 309.899,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba žalobců byla však zamítnuta v části, kterou se žalobci domáhali zaplacení dalších 606.968,90 Kč. Žalovanému státnímu statku bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ soudní poplatek 12.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu statku na nákladech řízení 29.701,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobců i žalovaného státního statku bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 7. 12. 2006, sp. zn., 21 Co 526, 527/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 29. 3. 2005, čj. 7 C 1683/2000-107 (ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha-západ z 22. 11. 2005, čj. 7 C 1683/2000-136) změněn tak, že žalovanému Státnímu statku Jeneč bylo uloženo zaplatit žalobcům 164.436,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu (jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. a ve výroku označeném II. potvrzen). Žalovanému státnímu statku bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 31.500,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 21.130,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému státnímu statku bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ doplatek soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně 6.580,- Kč a soudní poplatek za řízení odvolací 6.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu a řízení doplnil v mezích ustanovení § 213 občanského soudního řádu. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci uplatňovali svůj nárok na náhradu za znehodnocení stavby jejich zemědělské usedlosti čp. 14 a čp. 15 v M. P., okres K., podle ustanovení § 23 zákona č. 229/1991 Sb., a to jako právnímu nástupci předchozí právnické osoby (Státního statku Buštěhrad), která podle žalobců nemovitost užívala (ať již sama nebo ji přenechávala k užívání jiným subjektům). Odvolací soud dále poukazoval na to, že podle zjištění soudu prvního stupně bylo rozhodnutím rady bývalého Místního národního výboru v Malém Přítočně z 18. 6. 1974 hospodářství žalobců (o výměře 20,77 ha) přikázáno do bezplatného užívání Státnímu statku v Buštěhradě. Soudy obou stupňů vycházely v tomto řízení ze znaleckých posudků Pavla Brousila, Ing. Milana Pavlovského, Ing. Vyskočila a Zdeňka Valéra, které odvolací soud doplnil údaji ze znaleckého posudku Ing. Jana Beneše, jako posudku revizního. Znalecký posudek znalce Ing. Jana Beneše posoudil odvolací soud jako jasný a přesvědčivý. Vycházel z jeho závěrů, a to v tom, že tu došlo celkem ke znehodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalobců v částce 474.426,- Kč. Odvolací soud z výsledků znaleckého dokazování dospěl proto k závěru, že „odečtením částky 164.436,50 Kč, která zbyla po odečtení částky přiznané žalobcům ve výši 309.989,50 Kč z celkové znalcem uvedené částky 474.426,- Kč, je třeba přiznat žalobcům další částku 164.436,50 Kč, ale jinak je na místě rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části (tedy v částce 209.403,- Kč) potvrdit, zatím co odvoláním zůstal nedotčen výrok rozsudku soudu prvního stupně s nenapadenou částí ve výši 233.129,40 Kč“. V tomto rozsahu tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud také uváděl, že „zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně lze shrnout tak, že právní předchůdce žalovaného statku měl v trvalém bezplatném užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobců a přestože cca od roku 1975 fakticky nevyužíval část zemědělské usedlosti ve vlastnictví žalobců k zemědělské výrobě, bránil žalobcům v udržovacích pracích na nemovitostech, sám jejich užívání neskončil a nepodnikl žádné významnější stavební zásahy, aby odvrátil chátrání nemovitostí, které měl v trvalém užívání“. Odvolací soud byl i toho názoru, že „zákon o půdě (zákon č. 229/1991 Sb.) do 1. 7. 1993 (do účinnosti novely provedené zákonem č. 183/1993 Sb.) neupravoval prekluzi práva na náhradu za znehodnocení staveb; nepodání výzvy v určité lhůtě proto nemělo za následek prekluzi práva na tuto náhradu; žalobci tedy svůj nárok na náhradu za znehodnocení staveb uplatnili včas a nedošlo tu k prekluzi jejich práva na vydání nemovitostí, které byly v trvalém užívání právního předchůdce žalovaného státního statku“. Vedle částečné změny rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 224 odst. 2 ve spojení s ustanoveními § 142 odst. 3, § 138 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu; o povinnosti zaplatit soudní poplatek bylo rozhodnuto s přihlédnutím k ustanovení §21a zákona č. 229/1991 Sb. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 2. 4. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 27. 4. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby odvolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu „v rozsahu potvrzujícího výroku co do částky 203.434,- Kč“ a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé poukazovali dále na to, že v daném případě předložil revizní znalec odvolacímu soudu dvě varianty ocenění znehodnocení stavby a poskytl k nim skutkové i odborné informace; rozhodnutí odvolacího soudu však vychází z té varianty výpočtu znehodnocení stavby, které je nesprávná (co do stanovení výše znehodnocení rozdílem 203.434,- Kč). „Revizní znalec nakonec označil údaje a argumenty žalobců, uvedené v jejich písemném návrhu na doplnění znaleckého důkazu odvolacím soudem, za odpovídající a správné; sám z odborného pohledu považuje ocenění halové stodoly u zemědělské usedlosti jako „ostatní halu“ (a tedy ve vyšším oceňovacím režimu) za výstižnější.“ Odvolací soud tedy z hlediska provedených důkazů a postupovat neměl (podle dovolatelů) žádný podklad, který by odůvodňoval při ocenění znehodnocení stavby jinak, než „při ocenění běžné stodoly, která je jen mimořádně veliká“. Podle názoru dovolatelů nerespektuje rozhodnutí odvolacího soudu hospodářskou využitelnost posuzovaných hospodářských staveb a tím i jejich užitnou hodnotu. Pokud odvolací soud argumentoval pro správnost svého právního závěru o zařazení uvedené halové stodoly do nižší oceňovací kategorie tím, že jde o budovu pro zemědělské účely, která sloužila na uskladnění sena a zemědělských strojů, měli dovolatelé zato, že „samotný účel budovy pro zemědělskou výrobu není rozhodný p