28 Cdo 3095/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3095/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2025 Spisová značka:28 Cdo 3095/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.3095.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 3. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 07.05.2025I.ÚS 1339/25 Tomáš Langášek odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost18. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3095/2024-483 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, identifikační číslo osoby 601 62 694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, proti žalované Eruca Technologies s.r.o., identifikační číslo osoby 248 03 707, se sídlem v Bohumíně, Nový Bohumín, Tovární 319, zastoupené JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, Coriových 822/11, o zaplacení 2 006 977 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 233/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2024, č. j. 8 Co 239/2023-449, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu) 1. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 8 Co 239/2023-449, Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné („soud prvního stupně“) ze dne 16. 8. 2023, č. j. 27 C 233/2018-405, v odvoláním napadených výrocích II a IV, jimiž se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 415 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a nahradit náklady řízení (výrok I), změnil jej ve výroku V o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 2. Předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), které – dle oběma soudy shodně učiněného závěru – vzniklo žalované na úkor žalobkyně tím, že v prostorách vlastněných žalobkyní byl po zjištěnou dobu uskladněn materiál žalované (na bezesmluvním základě), aniž by žalovaná za jeho uskladnění poskytla žalobkyni úplatu. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé (zaplacení částky 1 415 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím), podala žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení vymezených otázek napadeným rozsudkem odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i od odkazované judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), a že je jím současně řešena i právní otázka dle mínění dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešená; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ústícím v konkluzi o vzniku soukromoprávního závazku z bezdůvodného obohacení mezi účastnicemi), namítá, že napadené rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění a soud jím nedostál postulátům materiálního právního státu, a navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu „zrušen a žaloba zamítnuta“. 4. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Sluší se předeslat, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky vystihující vady řízení (bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, jež byla by odvolacím soudem řešena napadeným rozhodnutím), kdy nejde ani o způsobilý dovolací důvod, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5963/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1840/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1517/2019). 10. V naznačeném směru postrádají relevanci, ovšem i důvodnost námitky dovolatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), k nimž lze pak připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). 11. Odvolacím soudem učiněné závěry (i při aprobaci soudem prvního stupně přijatých skutkových zjištění) jsou logické a srozumitelné, a to i co do posouzení poměru (mezi stranami vzniklého závazku z bezdůvodného obohacení) jako soukromoprávního, nikoliv veřejnoprávního (jak namítala žalovaná), jestliže v linii okolností odvíjejících se od popisované mimořádné události odvolací soud rozlišuje, kdy se žalovaná (jakožto adresát působení veřejné moci) nacházela v podřízeném postavení vůči subjektům veřejné správy a od kdy již její postavení vůči žalobkyni bylo rovné [následné (vy)užívání cizího majetku při absenci spravedlivého (právního) důvodu, implikující vznik bezdůvodného obohacení]. Oponuje-li dovolatelka soudy učiněnému posouzení (jako vztahu soukromoprávního) jen poukazem na absenci smluvního základu (na nedostatek vůle a jejího projevu), nelze než uvést, že právě proto je poměr účastníků posouzen nikoliv jako závazek z právního jednání, ale z bezdůvodného obohacení (při absenci smluvního podkladu, potažmo právního důvodu pro užívání cizí věci, kdy prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, i ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Snad jen pr