28 Cdo 3125/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3125/2025-115 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 7 C 63/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2025, č. j. 11 Co 159/2025-88, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : 1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (odvolací soud) potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 11. 3. 2025, č. j. 7 C 63/2024-61, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobkyní (oprávněnou osobou) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. V meritu bylo rozhodováno o žalobkyní uplatněném nároku na převod jiného (náhradního) zemědělského pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.), jež uplatnila (původně společně se svou matkou) restituční nárok v zákonné lhůtě, avšak původní pozemky jí vydat nelze, a proto jí za ně náleží pozemky náhradní (viz rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 26. 7. 2013, č. j. 4 C 302/2009-240). Současně se ztotožnil i s těmi konkluzemi soudu prvního stupně, podle nichž v nyní projednávané věci nejsou naplněny předpoklady pro uspokojení nároku žalobkyně (oprávněné osoby) mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb., tj. cestou nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu jí vybraného pozemku), jelikož žalobkyně (a ani její právní předchůdkyně) nebyla dostatečně aktivní při uspokojování svého restitučního nároku, nejenom co do účasti v žalovanou vyhlašovaných nabídkových řízeních, ale i co do ocenění nároku (považuje-li je nyní žalobkyně za nesprávné), jež dříve efektivně nezpochybnila (nepožadovala dříve jeho jiné ocenění a nepředložila žádné doklady zpochybňující žalovanou evidovanou výši restitučního nároku, opírající se i o znalecký posudek). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále i jako „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že při řešení otázek pro rozhodnutí určujících (naplnění podmínek pro úspěch žaloby o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku a správného ocenění odňatých a nevydaných pozemků, mající takto vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné osoby) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (v dovolání odkazované); co do důvodu dovolání ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně brojí proti odvolacím soudem přijatému závěru, že sama nebyla dostatečně aktivní při uspokojování svého restitučního nároku, považujíc jej za nepřiměřený a namítajíc, že odvolací soud při něm nezohlednil všechny rozhodné okolnosti, v prvé řadě to, že žalovaná evidovala restituční nárok v nesprávné výši a nebylo povinností žalobkyně, aby se účastnila vyhlašovaných veřejných nabídek pozemků. Dovolatelka je přesvědčena, že pro úspěch žaloby na převod náhradního zemědělského pozemku není zapotřebí, aby byly kumulativně splněny podmínky vztahující se k aktivitě oprávněné osoby na straně jedné a liknavosti, svévole či diskriminace žalované na straně druhé, a že postačí naplnění jen některé (jedné) z nich. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyně nevyvinula dostatečnou aktivitu za účelem uspokojení svého nároku, měl se zabývat i tím, nepostupovala-li žalovaná vůči ní přinejmenším liknavě, což – dle mínění dovolatelky – neučinil. Nesouhlasí ani s konkluzí, že při zpochybňovaném ocenění restitučního nároku měla k doložení svých tvrzení sama opatřit znalecký posudek, jímž byl by její nárok správně (jinak) kvantifikován. 4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05) oprávněná osoba, jíž svědčí nárok na převod jiného (náhradního) pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., může svůj nárok uplatnit žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné. 7. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). 8. Platí přitom, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). 9. Se shora rekapitulovanými tezemi není posouzení odvolacího soudu (jenž své rozhodnutí řádně odůvodnil a pregnantně vysvětlil své závěry) v rozporu a tímto soudem učiněný úsudek, že neuspokojení nároku v daném případě je důsledkem pasivity žalobkyně (že na daném stavu nenese vinu žalovaná) nelze označit za zjištěným okolnostem nepřiměřený. Podstatný zde není jen faktor časový, tedy doba, po kterou zůstává restituční nárok neuspokojen, ale i příčiny (důvody) takového stavu. Odvolací soud – konkludentně akcentuje mimořádnost postupu spočívajícího v podání žaloby na převod (konkrétního) náhradního pozemku, jenž je výjimkou ze zákonem předvídaného postupu a je uplatnitelný toliko v případě naplnění výše rekapitulovaných podmínek – poukázal na nízkou aktivitu žalobkyně (a její právní předchůdkyně) při uspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným způsobem (tj. cestou veřejných nabídek pozemků; § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), na který žalobkyně později bez legitimního důvodu zcela rezignovala, aniž by – tvrdí-li, že se tak stalo pro nesprávné ocenění nároku – efektivně zpochybňovala výši restitučního nároku oceněného a evidovaného žalovanou (dle zjištění soudu žalobkyně proti evidované výši restitučního nároku po řadu let nebrojila, nepožadovala jeho přecenění, nepředložila znalecký posudek ovšem ani jiné doklady zpochybňující správnost oceně