28 Cdo 315/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 315/2025-360 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Lenzing Biocel Paskov a. s., se sídlem v Paskově, Místecká 762, identifikační číslo osoby: 26420317, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, za účasti: ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby: 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 266/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2024, č. j. 17 Co 118/2022-283, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit ČEZ Distribuce, a. s. náklady dovolacího řízení ve výši 6.134,70 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Radka Pokorného, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 15 C 266/2021-178, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 22. 7. 2020, č. j. 12813-20/2019-ERU, a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 6. 4. 2021, č. j. 12813-27/2019-ERU, v plném rozsahu tak, že ČEZ Distribuce, a. s. (dále také jen „účastnice“ nebo „účastnice řízení“) je povinna zaplatit žalobkyni částku 99.809.354,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2016 do zaplacení a částku 102.317,60 Kč (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit účastnici řízení k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 20.570,- Kč (výrok II.). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 17 Co 118/2022-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit účastnici řízení k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 22.808,50 Kč (výrok II.). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně se v řízení na účastnici domáhala vrácení částky 94.232.854,66 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které účastnice měla od žalobkyně získat na základě smlouvy o připojení výrobny k distribuční soustavě jako složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (dále „příspěvek na POZE“) podle ustanovení § 28 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1. 10. 2013, (dále „zákon o POZE“), a to ve vztahu k elektřině, kterou žalobkyně sama vyrobila a spotřebovala v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013. Dále žalobkyně žádala vrácení částky 5.576.500,28 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které měla účastnice získat v rámci uhrazeného příspěvku na POZE v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, neboť žalovaná v příslušném období žalobkyni za energii účtovala 583 Kč/MWh, ačkoliv podle zákona o POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013, mohla být cena nejvýše 495 Kč/MWh. Konečně žalobkyně požadovala zaplacení nákladů na vymáhání uvedených nároků ve výši 102.317,60 Kč. 4. Soudy nižších stupňů po skutkové stránce shodně uzavřely, že účastnice řízení jakožto provozovatelka regionální distribuční soustavy účtovala svým zákazníkům – výrobcům elektřiny – příspěvek na POZE ve vztahu k elektřině, jež byla vyrobena a spotřebována bez využití přenosové soustavy účastnice, tedy k tzv. lokální spotřebě výrobců. Žalobkyně uhradila účastnici řízení vystavené faktury za období roku 2013. Součástí fakturované částky vždy byla i úhrada na krytí nákladů spojených s podporou elektrické energie dle cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012 ve výši 583 Kč/MWh. 5. V rovině právního posouzení soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že účastnice byla v rozhodném období oprávněna a povinna vybírat od svých zákazníků (výrobců elektřiny) příspěvek na POZE i ve vztahu k lokální spotřebě výrobců, přičemž odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (uvedený rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Konstatovaly, že pro regulovaný rok 2013 stanovil Energetický regulační úřad (dále také „ERÚ“) cenovým rozhodnutím č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012 příspěvek na POZE ve výši 583 Kč/MWh. Na této výši příspěvku pro rok 2013 ničeho nezměnila ani okolnost, že ke dni 2. 10. 2013 nabyla účinnosti novela zákona o POZE, provedená zákonem č. 310/2013 Sb., která mj. stanovila v ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE maximální výši příspěvku na POZE částkou ve výši 495 Kč/MWh. Shledaly, že výši příspěvku na POZE na rok 2013 stanovil ERÚ cenovým rozhodnutím na základě zákonného zmocnění a že také po 2. 10. 2013 platila právní úprava, která stanovila táž pravidla postupu pro stanovení příspěvku POZE jako v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013. Dovodily, že od 2. 10. 2013 měl stanovený limit příspěvku na POZE na 495 Kč/MWh ERÚ zohlednit v rámci přípravy cenového rozhodnutí pro následující regulovaný rok, kterým byl kalendářní rok 2014, a tedy že sporné novelizované ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE bylo adresováno toliko ERÚ. Uvedl, že v projednávané věci je úhrada příspěvku na POZE realizována v rámci soukromoprávního vztahu založeného smlouvou o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí ze dne 22. 5. 2012, č. 12_VVN_1033726113, včetně jejího dodatku č. 1. Doplnil také, že k příspěvku na POZE se vztahuje i povinnost výběru daně z přidané hodnoty. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř i konstantní judikaturou provedl důkaz dodatkem č. 1 smlouvy o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí ze dne 22. 5. 2012, č. 12_VVN_1033726113, neboť tento důkaz účastnice předložila až v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že žalobkyni nepoučil dle ustanovení § 118a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., přestože věc posoudil ohledně soukromoprávního základu povinnosti platit příspěvek na POZE jinak než soud prvního stupně. Skutková zjištění dovozovaná ze zmíněného dodatku č. 1 smlouvy ze dne 22. 5. 2012 pokládá za zásadní, a proto dle názoru žalobkyně nebylo možné rozsudku soudu prvního stupně potvrdit, nýbrž mělo být vzhledem k dvojinstančnosti civilního procesu prvoinstanční rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Nadto odvolacímu soudu vytýká, že posoudil dodatek č. 1 smlouvy ze dne 22. 5. 2012 jako právní základ povinnosti žalobkyně hradit žalované příspěvek na POZE, aniž by provedl výklad tohoto právního jednání a zjišťoval skutečnou vůli stran při uzavření daného dodatku. Dále má za to, že příspěvek na POZE neměl být v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 účtován v případě lokální spotřeby výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů energie v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Výklad této problematiky provedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, nepovažuje za správný. Vyjadřuje též přesvědčení, že v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 nebylo možné aplikovat cenové rozhodnutí ERÚ stanovující příspěvek na POZE ve výši 583 Kč/MWh, jelikož v této době mohl ERÚ v souladu s novelou zákona o POZE stanovit cenu příspěvku na POZE maximálně ve výši 495 Kč/MWh. Namítá, že i pokud by byl příspěvek na POZE účtován žalobkyni oprávněně, nemohl být předmětem daně z přidané hodnoty, pročež účastnicí neoprávněně vybraná částka daně z přidané hodnoty z příspěvku POZE představuje bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Poukazuje rovněž na rozpor rozsudku odvolacího soudu s unijním právem. Žádá, aby Nejvyšší soud řízení přerušil a Soudnímu dvoru Evropské unie předložil k vyřešení předběžné otázky týkající se výkladu čl. 16 odst. 3 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (dále „směrnice 2009/28/ES“), ve spojení s čl. 1 a čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. září 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (dále „směrnice 2001/77/ES“), jakož i výkladu čl. 21 odst. 3 směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (dále „směrnice 2003/96/ES“). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zruši