28 Cdo 3151/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3151/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2026 Spisová značka:28 Cdo 3151/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.3151.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb. § 29 předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1067/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3151/2025-504 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Šlapanice u Brna, IČO 65341775, se sídlem ve Šlapanicích, Masarykovo náměstí 546/9, zastoupená JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně, Jánošíkova 689/29, proti žalovaným: 1) město Šlapanice, IČO 00282651, se sídlem ve Šlapanicích, Masarykovo náměstí 100/7, zastoupeno Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 413/2015, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2025, č. j. 49 Co 157/2024-476, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Dobeše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. 7. 2025, č. j. 49 Co 157/2024-476, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno – venkov (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 2. 2024, č. j. 7 C 413/2015-419, ve výrocích I a III, jimiž bylo určeno, že žalovaná 2) je vlastnictví pozemků parc. č. 3563/5, parc. č. 3564/1, parc. č. 3574/1 a parc. č. 3574/10, vše v k. ú. Šlapanice u Brna, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 1). Z obsahu dovolání lze dovodit, že klade otázku, zda v důsledku aplikace zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, je možno retroaktivně usuzovat na neplatnost převodu předmětných pozemků realizovaného v režimu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Uvádí přitom, že se odvolací soud svými názory odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 10 As 158/2024. 3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Žaloba podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pak není určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, či ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017). Aktivní věcná legitimace oprávněné (církevní právnické) osoby k podání určovací žaloby přitom vyplývá z (neplatného) převodu či přechodu církevního majetku, jenž byl uskutečněn v rozporu s blokačními ustanoveními § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zákon o půdě“), nebo § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ale případně též v rozporu s ustanovením § 13 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb., zapovídajícím převod či přechod věcí z původního historického církevního majetku na jiného i po účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3155/2021, či ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1945/2025). 5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že smysl § 29 zákona o půdě spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 132/2010, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 149/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 145/2011). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, 28 Cdo 763/2009; již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 58/2011, nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/2017). 6. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektovaná i Nejvyšším soudem, pak připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29 zákona o půdě (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, publikovaný ve Sbí