28 Cdo 3163/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3163/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2026 Spisová značka:28 Cdo 3163/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.3163.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Darování Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 2055 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 987/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3163/2025-471 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalované P. Š., zastoupené Mgr. Adamem Stawaritschem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o zaplacení částky 169 549 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 264/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 12 Co 6/2025-410, 12 Nc 5501/2025, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. 7 C 264/2021-345, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 169 549 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 12 Co 6/2025-410, 12 Nc 5501/2025, Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 142 079 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I, písm. a/), ve zbylé části výroku I (jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení dalších 27 470 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení) a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a jen v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I, písm. b/); k tomu zamítl návrh žalované na opravu odůvodnění rozhodnutí (výrok II). 3. Rozhodováno bylo o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení peněžitých částek, které měl žalované za trvání manželství účastníků – při zúženém společném jmění manželů – ze svých výlučných prostředků jednak zapůjčit na koupi osobního vozidla a jeho opravu, a jednak vynaložit na zlepšení společné věci účastníků (rodinného domu). Na základě již soudem prvního stupně učiněných zjištění, dílem při jiném právním posouzení (kdy soud prvního stupně argumentoval i možným bezdůvodným obohacením a jeho promlčením), dospěl odvolací soud k závěru, že částka poskytnutá žalobcem na kupní cenu vozidla (120 067 Kč) představovala jeho dar žalované, zatímco náklady vynaložené na opravu (servis) vozidla byly běžným výdajem (nikoliv investicí) v rámci rodinného hospodaření (kdy soud označil za nereálný žalobcem předestřený model fungování rodinného hospodaření založený na principu tvrzených zápůjček). Jen ohledně zbylé částky (27 470 Kč), jež má být investicí žalobce do společné nemovité věci, měl odvolací soud závěry soudu prvního stupně (o tom, že se tak stalo bez souhlasu či vědomí žalované) – i v rovině skutkových zjištění – za přinejmenším předčasné a jen v uvedeném rozsahu proto napadený rozsudek zrušil. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v jeho potvrzujícím výroku v bodě I, písm. a/; co do přípustnosti dovolání má za to, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určujících otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že jím vydané rozhodnutí současně spočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené. Konkrétně pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí nezohlednil všechny rozhodné skutkové okolnosti a věc nezhodnotil v širším kontextu, jestliže jím poskytnuté plnění (na kupní cenu osobního vozidla a jeho opravu) žalované posoudil jako dar, přestože v řízení nebyl prokázán úmysl účastníků uzavřít darovací smlouvu; podle mínění dovolatele bylo namístě učinit závěr, že jím poskytnuté plnění představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, pakliže soudy neměly za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce. Dále dovolatel namítá, že soudy nepřihlédly k jím předloženému důkazu (emailové komunikaci mezi účastníky), jehož pravost žalovaná zpochybnila toliko formální a obecnou námitkou, která nebyla způsobilá k tomu, aby důkazního břemeno o pravosti listiny přešlo na žalobce. V této souvislosti pak namítá, že se mu nedostalo ani poučení podle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Odvolacímu soudu vytýká, že ani jednu z předestřených vad svým postupem neodstranil. Přitom je dovolatel přesvědčen, že skutkové závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, jímž bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces za současného porušení zásady rovnosti účastníků. 5. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, podle něj chybně vycházející ze skutkového zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena darovací smlouva, na jejímž základě byly sporné finanční prostředky poskytnuty žalované [že předání sporného obnosu bylo doprovázeno i záměrem (úmyslem) darovat], tedy nikoliv že k poskytnutí prostředků došlo na základě tvrzené smlouvy o zápůjčce eventuálně z právního důvodu, který následně odpadl, majícího takto za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované (namítaje, že skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů v daném směru nemají oporu v provedeném dokazování), představuje tato jeho kritika polemiku se skutkovými, nikoliv právními konkluzemi odvolacího soudu. Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, reálně výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění (jejich správnost a úplnost). Platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení v zásadě nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). 11. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci pak rozhodnutí odvolacího soudu nemůže kolidovat ani s další dovolatelem odkazovanou judikaturou, ať již jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8.