28 Cdo 3166/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3166/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2006 Spisová značka:28 Cdo 3166/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.3166.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3166/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. M. S., 2. E. R., 3. D. Z., 4. J. Ž., 5. P. S., a 6. O. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci z 25. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 87/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 C 102/92 (žalobců M. S., E. R., D. Z., J. Ž., P. S., O. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: a) E. M., a b) A. M., zastoupeným advokátem, o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto: I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci z 25. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 87/2004. II. Věc se vrací uvedenému odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze 17. 10. 2002, č.j. 8 C 102/92-517. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 25. 4. 2005, č.j. 8 C 102/92-517. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným Ing. E. M. a A. Mikulkové uloženo uzavřít s žalobci M. S., E. R., D. Z., J. Ž., P. S. a O. S. dohodu o vydání objektu bydlení čp. 45 a pozemku parc. č. 24 v katastrálním území U. (zapsaných na listu vlastnictví č. 352 pro katastrální území U. u Katastrálního úřadu v O.), a to M. S. z jedné devítiny, E. R. z pěti osmnáctin, D. Z. z pěti osmnáctin, J. Ž. z jedné devítiny, P. S. z jedné devítiny, O. S. z jedné devítiny. Žalovaným E. M. a A. M. bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení M. S. 10.700 Kč, E. R. 10.700 Kč, D. Z. 10.700 Kč, J. Ž. 2.625 Kč, O. S. 2.625 Kč; dále bylo žalovaným E. M. a A. M. uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení ještě žalobkyním E. R. a Ing. D. Z. 7.200 Kč a žalobcům J. Ž., P. S. a O. S. 8.075 Kč. Rovněž bylo žalovaným E. M. a A. M. uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Olomouci na náhradu nákladů řízení 3.395 Kč a na úhradu soudního poplatku 1.000 Kč. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. (podle § 3), jako dědicové po zemřelých podílových spoluvlastnících domu čp. 45 a pozemku parc. č. 24 v U., a že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, koupili od státu za 20.000 Kč, třebaže podle znaleckého posudku činila výsledná cena nemovitostí 111.427 Kč. Soud prvního stupně měl za to, že tu existuje důvod k vydání nemovitostí podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., když bylo prokázáno, že v daném případě výměr o určení rozsahu znárodnění majetkové podstaty, do níž spadaly i nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení (tj. výměr Ministerstva výživy ze 14. 3. 1950, č.j. 6080/50-III/29) nebyl podepsán ministryní výživy, ale jen úředníkem ministerstva, takže při znárodnění tu došlo k postupu v rozporu s předpisy o ústavní odpovědnosti ministra v procesu znárodnění. Soud prvního stupně se zabýval také námitkou žalovaných, týkající se toho, že „projednávané nemovitosti byly zastaveny k zajištění úvěru v celkové výši 2,700.000 Kč“, ale byl toho názoru, že nemovitosti, na nichž úvěr vázl, byly převzaty před 1. 4. 1964 (před nabytím účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.) a že se tento úvěr nevztahoval na rodinný domek, který nyní vlastní oba žalovaní, takže tu nelze brát v úvahu ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně pozemku parc. č. 24 v katastrálním území U. byl soud prvního stupně toho názoru, že byl získán žalovanými do osobního užívání, přičemž ohledně stavby, jež na pozemku stojí, byly splněny zákonné předpoklady pro restituci vydané stavby, takže bylo na místě přiznat žalobcům i vydání tohoto pozemku. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem z 25. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 87/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně 9.975 Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a v téže lhůtě i na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.032 Kč. Rovněž bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení, placených z finančních prostředků státu 6.108 Kč na účet Okresního soudu v Olomouci do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných bylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že skutková zjištění soudu prvního stupně zahrnují všechny okolnosti podstatné pro jejich právní posouzení, a to z hlediska možnosti aplikace ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ. Odvolací soud byl však toho názoru, že se odvolatelům podařilo zpochybnit skutečnost, že nemovitý majetek, o nějž v tomto řízení šlo, nepřešel na stát podle ustanovení § 6 ods.t 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. a že tedy tu není dán restituční titul. Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a že ze strany žalobců byla dodržena zákonná lhůta k uplatnění restitučního nároku podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl i toho názoru, že také pasívní věcnou legitimaci žalovaných soud prvního stupně správně dovodil podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvod vydání nemovitostí lze v tomto případě podřadit pod ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud naproti tomu vycházel z názoru, že majetek právních předchůdců žalobců přešel na stát podle zákona č. 115/1948 Sb. ve spojení s dekretem č. 101/1945 Sb. ke dni 3. 7. 1948. Znárodnění bylo vyhlášeno vyhláškou ministryně výživy č. 1476/1948 Úředního listu a majetková podstata, jíž se znárodnění týkalo, byla začleněna, pokud šlo o závod v U., do národního podniku F. vyhláškou ministryně výživy z 21. 6. 1949, č. 2507/1949 Úředního listu II, a pokud šlo o závod ve S., byla jeho majetková podstata začleněna do n.p. S. m. O., a to vyhláškou ministryně výživy z 12. 12. 1949, č. 460/1949 Úředního listu II. Odvolací soud vycházel z toho názoru, že znárodnění je originárním způsobem nabytí majetku, přičemž ke znárodnění dochází na základě znárodňovacích dekretů, byly-li splněny všechny právním předpisem požadované okolnosti, a to ze zákona (ex lege) a nikoli až příslušným správním rozhodnutím, byť i vydaným na základě znárodňovacího dekretu. Stal-li vlastníkem znárodněného majetku stát ex lege dekretem č. 101/1945 Sb. (a toto nabytí vlastnictví bylo následně vyhlášeno příslušným ministrem /ministryní/ v Úředním listě), nemohl se stát ohledně takového majetku stát novým vlastníkem ve smyslu zákona č. 115/1948 Sb. Odvolací soud měl za to, že „okolnost, že dílčí výměry o rozsahu znárodnění nebyly podepsány přímo ministrem, ale jemu podřízeným úředníkem, nezpůsobuje nicotnost těchto individuálních správních aktů, nýbrž toliko jejich nezákonnost, a s nimi spojené právní účinky se uchovaly (když nebylo zjištěno, že by zákonem předepsaným způsobem byly tyto účinky odstraněny). Takovým účinkem je i ten účinek, který měl být tímto aktem ustanoven, především totiž dokončení změny vlastnických poměrů v daném případě právních předchůdců žalobců (znárodněním jejich určitého majetku zestátněním)“. Podle názoru odvolacího soudu nebylo také v tomto soudním řízení prokázáno, že by tu znárodnění bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, když počet pracovníků znárodněného podniku byl jen do 50 osob. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci se připojili se svým nárokem do velké privatizace a pak také akceptovali závěry této velké privatizace původně znárodněného majetku. Protože tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, nebyl dán důvod k vydání majetku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., přikročil odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského