28 Cdo 3181/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3181/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 5. 2014 Spisová značka:28 Cdo 3181/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3181.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 100 odst. 2 obč. zák. § 107 odst. 1 obč. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 5. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3181/2013U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně E. S., B., zastoupené JUDr. Vlastou Vrškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cejl 62b, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 476.195,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 324/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2012, č. j. 11 Co 113/2012-184, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 476.195,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že spolu s K. K. (jejím bratrancem) měli založeny společné vkladní knížky, na nichž měli uloženy finanční prostředky v celkové výši 952.390,- Kč. Po smrti K. K. připadlo celé dědictví po něm (včetně vkladů na vkladních knížkách) jako odúmrť České republice. Žalobkyně tvrdí, že peníze na vkladních knížkách byly v podílovém spoluvlastnictví jich obou, a její podíl (žalovaná částka) proto neměl být zahrnut do dědictví, a z tohoto důvodu se nyní domáhá jeho vydání. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. července 2011, č. j. 36 C 324/2009-157, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 476.195,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že K. K. (uvedený jako první vkladatel) a žalobkyně (uvedená jako druhý vkladatel) měli u Československé obchodní banky a. s., divize Poštovní spořitelna, založeny celkem tři vkladní knížky č. 28678593, č. 41299483 a č. 41958020, přičemž vklady na ně byly prováděny K. K., který dne 20. listopadu 2004 zemřel bez zanechání závěti. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 66 D 1281/2004-173, pak bylo potvrzeno, že dědictví po něm – včetně vkladů (na výše uvedených vkladních knížkách), které ke dni jeho smrti činily celkem 952.390,- Kč – připadlo České republice (zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových). Žalobkyně nebyla účastnicí dědického řízení a o tom, že dědictví po K. K. připadlo žalované, se dozvěděla až od Československé obchodní banky a. s., která provedla zákaz výplat na uvedené vkladní knížky. Žalobkyně s rozhodnutím dědického soudu nesouhlasila a dopisem ze dne 24. 7. 2006 požádala žalovanou o vydání částky 476.195,- Kč, avšak ze strany žalované nebylo této žádosti vyhověno. Uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.). Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou se soud zabýval nejprve touto námitkou a dovodil, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, jelikož žalobkyně se dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se na její úkor obohatila právě žalovaná, nejpozději dne 24. 7. 2006, kdy sdělila Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že byla rozhodnutím v dědickém řízení poškozena, jelikož vklady na shora citovaných vkladních knížkách připadly státu v plné výši, a žádala náhradu škody minimálně v nyní žalované částce. Od tohoto data jí proto začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta (podle § 107 odst. 1 obč. zák.), která uplynula dne 24. 7. 2008, protože však žaloba byla u soudu podána až dne 19. 11. 2008, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby. Pro větší úplnost soud dodal, že v projednávané věci se nejedná o případ, na nějž by dopadalo ustanovení § 100 odst. 3 obč. zák., neboť tímto je řešena otázka vztahu mezi peněžním ústavem (do něhož jsou vloženy vklady) a vkladatelem, zatímco v posuzované věci se jedná o vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Současně se nejedná ani o případ podle § 485 obč. zák., a proto nelze při posouzení promlčení použít ustanovení § 105 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobkyně namítala, že žalovanou vznesená námitka promlčení jí uplatněného nároku je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), se soud zabýval i touto námitkou, ale neshledal jí důvodnou. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 11 Co 113/2012-184, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že žalobkyni nesvědčí spoluvlastnické právo k finančním částkám na předmětných vkladních knížkách, což by bylo zcela v rozporu s ustanovením § 778 a násl. obč. zák., jelikož K. K. a žalobkyni nezůstalo zachováno vlastnické právo k peněžním prostředkům na těchto vkladních knížkách, ale měli toliko právo na vyplacení zmíněných vkladů (tj. pohledávku za peněžním ústavem). Finanční prostředky tak přestaly být jejich vlastnictvím a přešly ze sféry práva vlastnického do sféry práva závazkového, a z tohoto důvodu mohlo dojít k promlčení tohoto majetkového práva podle § 100 odst. 2 obč. zák. Domáhá-li se žalobkyně vydání žalované částky, může tak činit jedině podle § 451 obč. zák., neboť na straně žalované (státu) došlo k bezdůvodnému obohacení plněním získaným bez právního důvodu. Odvolací soud se poté naprosto ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno podle § 107 odst. 1 obč. zák., jelikož žalobkyni marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba. Ztotožnil se rovněž i se závěrem, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud přitom poukázal na to, že žalobkyně se dopisem ze dne 18. 11. 2005 dozvěděla od Československé obchodní banky a. s., která provedla zákaz výplat na uvedené vkladní knížky, o pravomocném usnesení soudu o dědictví po K. K. s poučením, že cítí-li se takovým rozhodnutím poškozena, má postupovat podle § 175y o. s. ř. Přesnější informaci pak získala od dědického soudu (dopis ze dne 29. 3. 2006). O tom, že vklady na uvedených vkladních knížkách připadly jako odúmrť státu, se tedy žalobkyně dozvěděla včas, a byla také poučena o možném postupu podle § 175y o. s. ř., jestliže pak nechala marně uplynout dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu, aniž by se tak stalo v důsledku jednání žalované, nelze podle odvolacího soudu námitku promlčení hodnotit jako uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Právní úpravu vkladů obsaženou v občanském zákoníku považuje za kusou a nepostihující situaci, v níž vkladní knížku vlastní dva vkladatelé, a je proto přesvědčena, že v takovém případě je nutné vycházet ze smluvního vztahu (resp. smluvních podmínek) mezi vkladatelem a peněžním ústavem, z čehož dovozuje, že vlastnické právo k vkladům a právo dispozice s nimi náležela K. K. i jí jako spoluvlastníkům se stejnými podíly. Tvrdí tedy, že je vlastníkem poloviny zůstatku vkladů na vkladních knížkách, které tak celé neměly být zahrnuty do aktiv dědictví a neměly ani připadnout žalované. Namítá, že uplatňuje vlastnické právo, které se nepromlčuje, a proto je závěr odvolacího soudu o promlčení jí uplatněného práva nesprávný. Nesouhlasí ani s posouzením jejího nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť je přesvědčena, že ten nenaplňuje ani jeden z atributů bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., a poukazuje nato, že majetek po zůstaviteli připadl žalované na základě rozhodnutí soudu v dědickém řízení. Námitku promlčení považuje za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu