28 Cdo 3200/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3200/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 2. 2025 Spisová značka:28 Cdo 3200/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.3200.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Mimořádné vydržení (o. z.) Přechod majetku státu na obce Zmírnění křivd (restituce) Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb. § 1085 o. z. § 2 předpisu č. 172/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 2. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.04.2025III.ÚS 1200/25 Jan Svatoň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost12. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3200/2024-195USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha – Dolní Počernice, identifikační číslo osoby 604 46 510, se sídlem v Praze 9, Národních hrdinů 71, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za kterou před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, a 2) hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 416/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, č. j. 55 Co 28/2024-177, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 26. 10. 2021 se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno vlastnické právo státu k pozemkům parc. č. 1448/86, parc. č. 1467/1 a vymezené části (v rozsahu parcely pozemkového katastru PK č. 270) pozemku parc. č. 1448/95 v katastrálním území Dolní Počernice (dále i jen „předmětné pozemky“ nebo jen „pozemky“) podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 10. 2023, č. j. 14 C 416/2021-124, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Konstatoval, že vzhledem k prokázanému charakteru předmětných pozemků coby historického církevního majetku nemohly pozemky platně přejít na obec podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, aniž by však bylo lze vyloučit možnost platného přechodu podle § 1 tohoto zákona. Ve světle dalších do řízení vnesených tvrzení se však soud primárně zabýval možností nabytí vlastnického práva druhým žalovaným na základě mimořádného vydržení (ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), jehož podmínky měl za naplněné, vycházeje ze zjištění, že druhý žalovaný pozemky parc. č. 1448/95 a 1467/1 držel nejpozději od roku 1996, že držba po dobu delší 20 let byla prokázána i u pozemku parc. č. 1448/86 a že nebylo prokázáno, že by se druhý žalovaný chopil držby pozemků v nepoctivém úmyslu. 3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 55 Co 28/2024-177, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež vzal za správná, rovněž shledal naplnění podmínek mimořádného vydržení jako legitimní obrany obce v řízení o žalobě podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb. v posuzované věci, pročež konstatoval věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu výroku I žalobkyně (dovolatelka) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se náležitě nezabýval tím, zdali ten, kdo se dovolává vydržení (druhý žalovaný), byl vskutku držitelem předmětných pozemků a kdy se ujal držby. Za rozporné s odkazovanou rozhodovací praxí považuje dovolatelka i posouzení otázky, zdali u druhého žalovaného coby případného držitele šlo o držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu, i se zřetelem na jeho vědomost o tom, že předmětné pozemky nejsou jeho historickým majetkem. Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu napadeného výroku. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 8. K nastíněné problematice sluší se předeslat, že ačkoliv zahájení řízení (podáním žaloby) podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není časově nikterak limitováno (a nelze tak činit ani na základě obecné úpravy promlčení; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 390/2021), může mít plynutí času význam právě i z hlediska nabytí vlastnického práva vydržením, včetně mimořádného vydržení (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2046/2024, spolu s další tam odkazovanou judikaturou). Institut vydržení je aplikovatelný i v těch případech, kdy se později ukáže, že nebyly naplněny veškeré podmínky vyžadované zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce (k tomu přiměřeně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Uvedené závěry nejsou nikterak zpochybňovány. 9. K mimořádnému vydržení (§ 1095 o. z.) samotnému vyžaduje zákon uplynutí vydržecí doby a okolnost, že držiteli nebyl prokázán nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 15/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). Pro vznik držby je pak nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possesionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí [srov. Jiří Švestka, Jan Dvořák, Josef Fiala a kolektiv: Občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.). Komentář. Svazek III (věcná práva) – 2. vydání, 2022, Praha, komentář k § 987, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000]. Držitelem pozemku může být i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby, tzv. detentora (dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013). 10. Klade-li dovolatelka otázku, lze-li učinit závěr o (mimořádném) vydržení pozemků bez toho, že by soud zkoumal, zdali ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem předmětných pozemků, a kdy se ujal držby (a odkazuje-li v tomto směru na judikaturu vztahující se k řešené problematice), evidentně vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu věci, případně lze tuto její argumentaci vnímat jako požadavek na přehodnocení náhledu na faktickou držbu pozemků a okamžik nabytí držby druhým žalovaným (jenž je do značné míry také úsudkem skutkovým). Otázkou držby a jejího uchopení druhým žalovaným se ovšem soudy v příto