28 Cdo 3211/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3211/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 10. 2012 Spisová značka:28 Cdo 3211/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3211.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Obchodní společnost Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Smlouva společenská Soukromá právnická osoba Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 a 2 předpisu č. 243/1992Sb. § 4 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3211/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: a) B. S., B. W. C. 2 (V. B.), b) T. K., C., R. R. 24 (V. B.), c) M. A. E. K., L., B. A. 515 (U. – N. P.), a d) M. P. K., W. G., C. C. D. 102 (U.), zastoupených V. P., J. E., N. Y. 14 P. Pl., 225 W. 34th S., S. 1800 (U.), proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 303/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 314/2005 (žalobce Českomoravského cementu, a. s., nástupnické společnosti, Mokrá – Horákov, IČ 2620 9578, 664 04 Mokrá č. 20, zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, 602 00 Brno, Masná č. 20 a dalších účastníků řízení: B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K., zastoupených V. P., J. E., dále Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11, a Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, 180 00 Praha 8, Prvního pluku č. 367/5, o znovu projednání právní věci, o níž bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Brno dne 20. 6. 2005, pod č. j. 1815/96/5-RBD+RNP), t a k t o : I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 303/2008, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 314/2005. II. Věc se vrací k dalšímu řízení odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně). O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalující akciové společnosti Českomoravský cement, podané u soudu 14. 10. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 19. 10. 2007, č. j. 36 C 314/2005-162. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalující akciové společnosti s návrhem, aby bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 20. 6. 2005, č. j. 1815/96/5-RBD+RNP, a nahrazeno rozhodnutím soudu, že není prokázán restituční nárok B. S., T. K. a F. K. k částím pozemků (vyznačených v žalobě žalující akciové společnosti údaji z pozemkové knihy i z katastru nemovitostí) v katastrálním území Maloměřice, a že tedy B. S., T. K. a F. K. nejsou oprávněnými osobami podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.)“. Žalující akciové společnosti bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení B. S., T. K. a F. K. na náhradu nákladů řízení 15.004 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalující akciovou společností a účastníky řízení Správou železniční dopravní cesty, státní organizací, a Pozemkovým fondem ČR se žádnému z nich nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalující akciové společnosti Českomoravský cement proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 303/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 19. 10. 2007,č. j. 36 C 314/2005-162, změněn tak, že bylo rozhodnuto, že se B. S., T. K. (ani jeho právním nástupcům M. A. E. K. a M. P. K.) nevydávají v žalobě uvedené části pozemků v katastrálním území Maloměřice a že nemají ani nárok na náhradu za ně. Ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně označených II. a III., byl tento rozsudek změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud projednal odvolání žalující akciové společnosti a rozhodl o něm podle ustanovení páté části občanského soudního řádu za přiměřeného užití části čtvrté, hlavy první občanského soudního řádu. Odvolací soud především konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení zemřel 15. 7. 2008 žalobce F. K. a bylo proto usnesením odvolacího soudu z 3. 2. 2011, sp. zn. 18 Co 303/2008 Krajského soudu v Brně, rozhodnuto, že bude v řízení pokračováno s jeho právními nástupci M. a M. Odvolací soud v úvodu odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil právní zásady, z nichž při posuzování žalobního návrhu žalující akciové společnosti vycházel. Konstatoval, že vydat zemědělský majetek (tedy i majetek, o nějž jde v tomto řízení, týkajícím se pozemků), respektive určit vlastnictví oprávněných osob k tomuto majetku, lze tehdy, jsou-li splněny zákonné předpoklady stanovené zákonem č. 229/1991 Sb. (zákonem o půdě), zákonem č. 243/1992 Sb., kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., a zákonem č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, způsobených holocaustem a o změně zákonem č. 243/1992 Sb. Podle této právní úpravy jsou tu oprávněnými osobami k vydání zemědělského majetku fyzické osoby, které před přechodem takového majetku na stát některým ze způsobů uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. zemědělský majetek vlastnily, a jestliže původní vlastník už nežije, pak jsou na jeho místě oprávněnými osobami v zákoně uvedené fyzické osoby. Na tom nebylo nic změněno zákonem č. 243/1992 Sb., který rozšířil zákonem č. 229/1991 Sb. stanovené restituční tituly, prolomil hranici rozhodného období před 25. únor 1948 a prodloužil lhůtu, v níž lze návrh na restituci na základě nově stanovených restitučních titulů uplatnit. V tomto smyslu, uváděl odvolací soud, byly posuzovány skutkové a správní závěry soudu prvního stupně, které tento soud zaujal ve svém rozsudku z 19. 10. 2007, č. j. 36 C 314/2005-162. Pozemky, o něž jde v tomto řízení, souvisely s majetkem komanditní společnosti Leo Czech a spol. a s jí patřící cementárnou v Brně; podíl na této společnosti měl Ing. M. K. (který dědici veškerého svého jmění ustanovil své vnuky F. K., T. K. a B. K., tedy osoby, od nichž se odvíjejí nároky žalobců v této právní věci). Majetek Ing. M. K. a P. K., komplementářů uvedené společnosti Leo Czech a spol., byl za nacistické okupace zkonfiskován z nařízení německé Tajné státní policie – Ředitelství Brno ze 14. 10. BNr. 1 C 3 – 42/40, ve prospěch Německé říše; majetek ostatních společníků byl zabaven z příkazu německé Tajné státní policie – Ředitelství Brno. V roce 1941 došlo k tzv. arizačnímu převodu uvedeného majetku na německou firmu Z. u. K. M., A.G. Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě je „existence společnosti L. C. a spol. potvrzena od roku 1906, kdy tato společnost předmětné pozemky koupila od předchozího vlastníka, ale nic nesvědčilo o tom, že by pozemky byly vneseny do společnosti jako vklad společníka; v pozemkové knize není od roku 1906 žádný zápis o vlastnictví fyzické osoby (některého společníka společnosti L. C. a spol)“. Odvolací soud dále dovozoval, že „zápisy v pozemkové knize ve spojení s právní úpravou před 1. 1. 1951 vedly odvolací soud k závěru, že společnost L. C. a spol. byla právnickou osobou, jejíž majetek byl oddělen od majetku společníků“. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že tu „nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání předmětných pozemků B. S., T. K. a F. K.“, byť tyto osoby jsou potomky společníků společnosti L. C. a spol.“ Odvolací soud byl pak i toho názoru, že „nebyl-li splněn jeden ze základních předpokladů pro restituci majetku podle zákona o půdě a předpisů na něj navazujících, je již bezpředmětné zabývat se dále tím, zda správním orgánem stanovené a soudem prvního stupně akceptované podíly na vydávaném majetku (u B. S. 1/9, u T. K. 1/12 a u F. K. 1/9) měly být odvozeny od podílu M. K. ve firmě L. C. a spol, či od podílu P. K. v této firmě. Odvolací soud poukazoval také na zjištění, že T. K. uplatnil v rámci Dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem z 28. 9. 1949 (o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění, dotčena československými opatřeními, plynoucími ze znárodnění, vyvlastnění nebo odnětí držby, nárok na odškodnění z 1/36 veškerého majetku firmy L. C. a spol, B., a bylo mu vyplaceno odškodné; měl tedy odvolací soud za to, že toto odškodnění by bránilo považovat ho za osobu oprávněnou podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1993 Sb. Podle názoru odvolacího soudu není stejně tak třeba se dále zabývat námitkou žalobce, že předmětné pozemky nesloužily a neslouží zemědělské a lesní výrobě. Na místě není, podle názoru odvolacího soudu, ani námitka, že podle pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu jsou již oprávn