28 Cdo 330/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 330/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 5. 2020 Spisová značka:28 Cdo 330/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.330.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Pozemní komunikace Dobré mravy Dotčené předpisy:předpisu č. 135/1961Sb. předpisu č. 13/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 7. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2226/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 330/2020-296 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 52, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: město Kosmonosy, IČO: 00508870, se sídlem Debřská 223, 293 06 Kosmonosy, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, o zaplacení částky 2 831 617,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 294/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2019, č. j. 25 Co 91/2019-263, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 152 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.O d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) : Žalobce napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. února 2019, č. j. 19 C 294/2017-227, potvrzen ve výroku I., v němž soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 2 831 617,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % jdoucím od 16. listopadu 2017 do zaplacení zamítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. tak, že se žalovanému přiznává náhrada nákladů prvostupňového řízení 243 452 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 62 223,50 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel předestřel otázku vymezení podmínek, za nichž vzniká veřejně přístupná pozemní komunikace. Měl za to, že uvedená otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Kladl dále otázku, zda jest vznik posuzované pozemní komunikace, zřízené na základě povolení k provedení stavby ze dne 19. 8. 1998, právně kvalifikovat dle zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, silniční zákon (dále jen zákon č. 135/1961 Sb.), nebo v režimu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 8. 2012 (dále jen zákon č. 13/1997 Sb.). Ohlašoval, že ani tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Měl dále za to, že se odvolací soud při výkladu ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99. Předestřel taktéž otázku, zda zařazení pozemní komunikace nacházející se na pozemcích vlastněných žalobcem (parc. XY vše v k. ú. a obci XY) mezi místní komunikace III. třídy zakládá nabytí vlastnického práva k ní, jakožto k samostatnému předmětu vlastnictví, obcí. Měl za to, že uvedenou otázku řešil odvolací soud v kontextu posuzovaného případu v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017. V posledku dovolatel namítal, že jednání žalovaného, jenž odmítá předmětné pozemky, na nichž je zřízena veřejně přístupná pozemní komunikace, úplatně nabýt do obecního vlastnictví, případně poskytovat vlastníku pozemků, na nichž se veřejná komunikace nachází, za jejich užívání peněžitou náhradu, koliduje s dobrými mravy. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace, sloužící k uspokojení komunikační potřeby, se rozhodovací praxe dovolacího soudu již opakovaně zabývala. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014). Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva, reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Uvedená judikaturní východiska se pak prosadí, jak v režimu zákona č. 13/1997 Sb., tak i v režimu zákona č. 135/1961 Sb.; judikatura i za využití historické rozhodovací praxe soudů totiž při řešení otázky naplnění podmínek vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace přiznává význam výše citovaným hlediskům bez ohledu na konkrétní okamžik, kdy rozhodné okolnosti nastaly, respektive bez ohledu na konkrétní znění právního předpisu upravujícího právní režim užívání pozemních komunikací. Zákon č. 135/1961 Sb. ostatně obsahuje obdobnou definici pozemních komunikací, včetně komunikací účelových a místních, jako zákon č. 13/1997 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1553/2004). Dovodil-li tedy odvolací soud, že předmětné pozemky, z titulu jejichž užívání veřejností za dobu od 16. 11. 2014 do 16. 11. 2017 se dovolatel, coby jejich vlastník, domáhá peněžité náhrady, byly, jakožto pozemky zastavěné pozemní komunikací zřízenou právním předchůdcem dovolatele (společností CANABA, a.s.) určenou k napojení jím budovaných rodinných domů k síti veřejných komunikací, věnovány se souhlasem svého tehdejšího vlastníka k obecnému užívání a slouží k trvalému uspokojení nutných komunikačních potřeb veřejnosti, pročež se tak staly (respektive byla na nich zřízena) veřejně přístupnou pozemní komunikací, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není třeba čehokoliv měnit, neodchýlil. Ustálené judikatuře dovolacího soudu se přitom odvolací soud nezpronevěřil ani svým závěrem, že dovolatel, jenž není restituentem (předmětné pozemky nabyl v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněných pozemků, na nichž se nachází pozemní komunikace, nárok (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Klade-li dovolatel dále otázku výkladu ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. zakládajícího pravomoc rozhodovat o věcech upravených uvedeným zákonem, poukazuje na odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, nutno dodat, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž nevyslovil nedostatek své pravomoci o věci rozhodnout ani se otázkou své pravomoci