28 Cdo 3323/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3323/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 4. 2013 Spisová značka:28 Cdo 3323/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3323.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhradní pozemek Neplatnost právního úkonu Pozemkový fond Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 7 odst. 2 předpisu č. 95/1999Sb. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 4. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 4.7.2013IV.ÚS 2090/13JUDr. Vladimír Sládečekodmítnuto12.9.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3323/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 9, nyní České republiky - Státního pozemkového úřadu, proti žalovanému Ing. G. V., bytem ve V. M., zastoupenému JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o určení neplatnosti smluv o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 231/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. 28 Co 304/2010-124, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 C 231/2005-37, zamítl ve výroku I., II. žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků, ve znění blíže uvedeném v daných výrocích. Současně ve výroku III. uložil žalobci a vedlejšímu účastníku na straně žalobce povinnost nahradit náklady řízení ve výši 13.625,50 Kč. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 3. 2009, č. j. 28 Co 587/2008-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyslovil závazný právní názor, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem žalobce na předmětném určení, neboť žaloba na určení neplatnosti smlouvy byla podána dříve, než byl na základě předmětné smlouvy proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s tím, že katastrální úřad zkoumá otázku povolení vkladu věcného práva výlučně z hledisek vymezených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., avšak není oprávněn zabývat se platností předmětné smlouvy pro nedodržení zákonného postupu při jejím uzavírání, t. j. v daném případě, zda byla splněna nabídková povinnost. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 26. 10. 2009, č. j. 5 C 231/2005-102, ve výroku I., II. určil, že smlouvy o převodu pozemků, blíže specifikované v uvedených výrocích, jsou neplatné. Současně ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 9. 2010, č. j. 28 Co 304/2010-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem sporné nemovitosti je nadále Česká republika, která je tak zapsána v katastru nemovitostí. Vzal za prokázané, že správcem sporných nemovitostí (pozemků) je Pozemkový fond České republiky, který smlouvami o převodech pozemků ze dne 24. 6. 2005 a ze dne 1. 7. 2005 převedl sporné nemovitosti na žalovaného. Dále zjistil, že ke vkladu vlastnického práva na základě těchto smluv dosud nedošlo. Odvolací soud dovodil, že nebylo možné žalovat na určení vlastnictví sporných nemovitostí a je tedy dán na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv o převodu předmětných pozemků. Vyslovil, že bez požadovaného určení by žalobce nemohl zabránit vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, kde je řízení již vedeno. Zaujal proto závěr, že žalobce jako správce sporných pozemků je tak věcně aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti smluv o převodu těchto pozemků. Odvolací soud považoval v dané věci za podstatné posouzení, zda v době od 1. 1. 2003, tedy po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, do nabytí účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. ze dne 14. 4. 2006, mohl žalobce sjednávat smlouvy o převodu náhradních pozemků na základě plné smluvní volnosti bez ohledu na jiné subjekty, neboť mu žádný právní předpis neukládal povinnosti, které by jej v tomto směru omezovaly. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3024/2006 a sp. zn. 28 Cdo 3447/2009 dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že oba převody sporných pozemků byly absolutně neplatnými právními úkony podle ustanovení § 39 o. z. pro rozpor se zákonem. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Podle dovolatele řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a též rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je v dané věci zásadně významné, jelikož je založeno na nesprávném předpokladu, že při řešení nároků na převod náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě je třeba aplikovat úvahy o absolutní neplatnosti smluvních převodů, když nebyl dodržen postup podle ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb., tedy veřejná nabídka pozemků. Namítal, že jediným platným zákonným ustanovením týkajícím se převodu náhradních pozemků bylo v době uzavření předmětných smluv ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě a rovněž ani zákon č. 95/1999 Sb. neupravuje v ustanovení § 2 až § 7 při realizaci převodu pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě zásadu veřejné nabídky. Konstatoval, že úmysly a předpoklady zákonodárce ve vztahu k právním dopadům právní normy je nezbytné interpretovat v souladu s důvodovou zprávou, v níž je výslovně uvedeno, že návrh zákona předpokládá prodej půdy mimo pozemky, určené na restituce nebo náhrady. Podle dovolatele tedy zákonodárce zákon č. 95/1999 Sb. sám označuje jako normu privatizační, vycházející v podstatě z tržních principů, nikoliv jako normu restituční. Dále namítal, že v důvodové zprávě je k ustanovení § 1 zákona č. 95/1999 Sb. výslovně uvedeno, že převody pozemků, na něž se tento zákon nevztahuje, jsou upraveny jinými právními předpisy, např. zákonem o půdě. Poukazoval na skutečnost, že princip dvou samostatných zákonů upravujících převod pozemků ve vlastnictví státu vyplývá tedy nejen z důvodové zprávy, nýbrž je výslovně zakotven v ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., kde je uvedeno, že zákonem č. 95/1999 Sb. nejsou dotčeny mimo jiné převody podle zákona č. 229/1991 Sb. Skutečnost, že právní úprava účinná v době uzavření předmětných smluv vycházela ohledně převodu vlastnictví státu z toho, že vedle sebe stojí dva samostatné zákony, vyplývá i z úpravy cenových záležitostí převáděných pozemků. Tvrdil, že v době uzavření předmětných smluv bylo na projednávanou věc aplikovatelné pouze ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě s tím, že zákon umožňuje i převod náhradního pozemku v jiné obci, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující nárokem souhlasí. Dovozoval, že až zákon č. 131/2006 Sb. stanovil mechanismus, který vymezil jednoznačný postup uspokojování nároků na náhradní pozemky. Pokud by takový postup vyplýval již ze zákona č. 95/1999 Sb., byla by úprava vyplývající ze zákona č. 131/2006 Sb. zcela nadbytečná. Poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/05, v němž vyslovil Ústavní soud jednoznačný závěr, že Pozemkový fond ČR nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků státu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Dále odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 170/2008, v němž dovolací soud vyslovil, že zákon č. 95/1999 Sb. není normou speciální povahy ve vztahu k zákonu č. 229/1991 Sb., přičemž ustanoveními zákona č. 95/1999 Sb. nelze odsunout použitelnost zákona č. 229/1991 Sb. a tedy omezovat uspokojování restitučních nároků. Rovněž odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 a sp. zn. 31 Cdo 3767/200