28 Cdo 3356/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3356/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 10. 2013 Spisová značka:28 Cdo 3356/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3356.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Daňové řízení Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 442 obč. zák. § 14 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 14 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3356/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Ing. L. S., proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 254.365 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 74/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, č. j. 20 Co 443/2010-151, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, č. j. 20 Co 443/2010-151, v části, v níž bylo vyhověno žalobě v částce 245.535 Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2010, č. j. 11 C 74/2005-125, se v rozsahu výroku I., a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. II. Dovolání proti měnícímu výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, č. j. 20 Co 443/2010-151, se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby ohledně částky 11.901.264,40 Kč domáhal zaplacení částky 254.365 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), která mu měla vzniknout rozhodnutím správce daně, jímž mu byla nesprávně doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2006 a představuje náklady, vynaložené na daňové poradenství. Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí třetím rozsudkem ze dne 4. 2. 2010, č. j. 11 C 74/2005-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 254.365 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2010, č. j. 20 Co 443/2010-151, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 245.535 Kč. Současně ve výroku II. ohledně částky 8.830 Kč rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl a ve výroku III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu podstatu žaloby představuje nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Podle žaloby představují vzniklou škodu náklady, vynaložené žalobcem na daňové poradenství a související cesty za účelem dosažení zrušení předmětných daňových rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18. 11. 1998 a Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 3. 2000. Nejedná se tedy o nárok na náhradu nákladů, vzniklých přímo ve správním či soudním řízení, vedeném v souvislosti se zrušením uvedených rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, který správně dovodil, že předmětem řízení je škoda, vzniklá žalobci ve smyslu § 442 odst. 1 o. z. v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, představovaná vynaloženými náklady na daňové poradenství a cestovné v souvislosti s ním. Nárok na tuto náhradu žalobce řádně uplatnil před podáním žaloby u příslušného ministerstva v souladu s § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dopisem ze dne 30. 1. 2004). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Vzal za prokázané, že žalobce uzavřel dne 1. 12. 1998 smlouvu o poskytování služeb daňového poradce podle § 269 odst. 2 obch. zák., včetně dodatku č. 1, na základě které se daňová poradkyně Marie Vašíčková, se sídlem v Brně, Kukelská 35, zavázala poskytovat žalobci finančně ekonomické poradenství ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných plateb, jakož i ve věcech s daněmi přímo souvisejícími, včetně poradenství v oblasti daňového řízení. Odvolací soud přisvědčil žalované, že žalobci nelze přiznat částku 6.667 Kč, představující alikvotní podíl ze zálohy 20.000 Kč, zaplacené žalobcem daňové poradkyni podle příjmového dokladu č. 4/99 ze dne 4. 2. 1999 a částku 1.000 Kč podle faktury č. 399. Podle faktury č. 399 ze dne 18. 2. 1999, jejíž přílohou je příjmový doklad č. 4/99 o zaplacení zálohy 20.000 Kč, byla tato záloha zúčtována v konečné fakturované částce 27.750 Kč (47.750 Kč minus 20.000 Kč) a přiznáním požadované poměrné části zálohy ve výši 6.667 Kč by došlo k duplicitní náhradě vynaložených nákladů. Vyslovil, že podle položky 6 faktury č. 399 bylo vyúčtováno 1.000 Kč za osobní jednání a konzultace dne 4. 2. 1999 ve věci předmětných odvolání proti rozhodnutím správce daně, která se týkala nejen zdaňovacího období roku 1996, ale též zdaňovacích období let 1994 a 1995 (viz položky 2 a 3 faktury), jež s nezákonným rozhodnutím nesouvisí, a žalobci tak náleží z této částky pouze poměrná část (1/3) nákladů ve výši 333 Kč. Podle odvolacího soudu cestovními příkazy bylo jednoznačně doloženo uskutečnění cest žalobcem za účelem daňového poradenství a podání žaloby. Soud prvního stupně však přehlédl, že cesta ze dne 17. 2. 1999 byla uskutečněná z P. do B., nikoliv z místa bydliště žalobce ve Z., z dokladu tak není zřejmá její souvislost s daňovým poradenstvím a žalobci požadované cestovné ve výši 1.336,60 Kč v rámci předmětné náhrady škody nenáleží. Odvolací soud zaujal názor, že nárok žalobce na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí tak činí 259.868 Kč a po zohlednění žalovanou zaplacené částky 14.333 Kč představuje 245.535 Kč. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovala ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka v dané věci rovněž spatřovala naplnění podmínky přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že soud prvního stupně vynaložené finanční prostředky žalobce nejprve posoudil jako náklady ve smyslu § 31 zákona č. 82/1998 Sb. a v dalším rozhodnutí, vázán určujícím názorem odvolacího soudu rozhodl tak, že se jednalo o přímo způsobenou škodu, která odpovídá finančním prostředkům, které byl žalobce nucen vynaložit za účelem obrany proti nezákonnému rozhodnutí. Uplatnila dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Podle dovolatelky v úvahu k nároku žalobce bylo možné uvažovat pouze o nákladech vynaložených na zrušení rozhodnutí správce daně. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že náklady vynaložené na zrušení rozhodnutí správce daně za situace, kdy nejsou po formální stránce vynaloženy v konkrétním řízení za služby zplnomocněného zástupce a takto deklarovány, nemohou být zhodnoceny jako náklady řízení a je tak bez dalšího vyloučena aplikace ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. Tvrdila, že obecně lze akceptovat závěr soudu ohledně možnosti požadovat náhradu škody, kterou reprezentují výdaje vynaložené k nápravě nezákonného rozhodnutí, byť se jedná o náklady vynaložené mimo řízení, ovšem pouze v tom rozsahu, jedná-li se o náklady nutně a účelně vynaložené, jakožto náklady nezbytné pro úspěch poškozeného v konkrétní věci. Dále uvedla, že zkoumání nákladů vynaložených v řízení daňovém je zcela irelevantní, neboť výrok rozsudku odvolacího soudu se těchto netýká. Dovozovala, že pokud byl žalobce řádně zastoupen advokátem, který činil v soudním řízení veškeré procesní úkony a byla mu následně přiznána náhrada nákladů řízení, není možné zpětně požadovat náklady duplicitně vynaložené. Vytýkala odvolacímu soudu, že se blíže nevyjádřil k námitkám odvolatelky ohledně vad řízení a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Namítala, že hodnocení soudu, zda konkrétní náklady formálně spadají pod ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., nemůže být samo o sobě rozhodné. Podle dovolatelky nenapravením vad řízení před soudem prvního stupně je tak řízení před odvolacím soudem stiženo stejnou vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí. V závěru dovolání dovolatelka shrnuje, že žalobci byla přiznána náhrada škody v částce 14.333 Kč v rámci uplatnění nároku před Ministerstvem financí jako náhrada nákladů řízení s tím, že přiznání dalších částek k dané věci nemá