28 Cdo 3382/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3382/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2023 Spisová značka:28 Cdo 3382/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3382.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Církev (náboženská společnost) Zemědělský majetek Zmírnění křivd (restituce) Pozemkový úřad Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2 písm. b) bod 1 předpisu č. 428/2012 Sb. § 1 odst. 5 písm. b) předpisu č. 503/2012 Sb. § 3 odst. 1 písm. a) předpisu č. 503/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3382/2023-182 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Vacov, se sídlem ve Vimperku, náměstí Svobody 46, identifikační číslo osoby: 63914158, zastoupené Mgr. Petrem Stukbauerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o vydání věci - o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 5/2021, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 4 Co 33/2022-122, ve znění opravného usnesení ze dne 25. července 2023, č. j. 4 Co 33/2022-141, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Petra Stukbauera, advokáta se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2021, č. j. 11 C 5/2021-78, žalobci vydal z vlastnictví České republiky, s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, pozemek parc. č. 743/1, zapsaný pro obec a katastrální území Vacov na listu vlastnictví č. 60000 katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice (dále „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“), a tím nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 25. 1. 2021, č. j. 056463/2019/R27025/RR27166 (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). 2. K odvolání dalších účastníků řízení 1) a 2) Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 4 Co 33/2022-122 (ve znění opravného usnesení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 3. Soudy obou stupňů vyšly v řízení z těchto pro věc významných skutečností: - Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 25. 1. 2021, č. j. 056463/2019/R27025/RR27166, vydaným ve smyslu ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), nebylo vyhověno žádosti žalobkyně jako oprávněné osoby dle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. o vydání předmětného pozemku, neboť povinnou osobou, je coby organizační složka státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jež je příslušná s majetkem státu hospodařit (příslušnost Úřadu hospodařit s majetkem státu vyplývá ze stavu zápisu v katastru nemovitostí), tedy povinná osoba ve smyslu ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., u níž ovšem v poměrech projednávané věci nebyl splněn předpoklad pro naturální restituci majetku vyplývající z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. - V řízení před pozemkovým úřadem bylo jednak postaveno najisto, že předmětný pozemek je zemědělskou nemovitostí ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) bod 1. zákona č. 428/2012 Sb., neboť je trvalým travním porostem, jenž je součástí zemědělského půdního fondu, nenachází se na něm žádná stavba, a dále se na něj nevztahuje žádná ze zákonných překážek jeho vydání uvedená v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) až h) zákona č. 428/2012 Sb. - Žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. a pozemek je jejím původním majetkem, jenž přešel do vlastnictví státu na základě restitučního titulu upraveného v ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. 4. Odvolací soud aproboval právní posouzení věci přijaté soudem prvního stupně a přitakal správnosti jeho konkluze, že s ohledem na zemědělský charakter nárokovaného pozemku a z něho vyplývající potencionalitu hospodaření s ním pro Státní pozemkový úřad z důvodu uvedeného v ustanovení § 1 odst. 5 písm. b) a § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), není třeba zkoumat pro naturální restituci majetku některou z podmínek uvedených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 428/2012 Sb. Ztotožnil se rovněž s postupem soudu prvního stupně, jenž do řízení vedeného podle části páté občanského soudního řádu přibral jako dalšího účastníka Českou republiku – Státní pozemkový fond, a tak v procesní rovině reflektoval, že sice v době doručení výzvy povinné osobě k vydání pozemku za povinnou osobu jako příslušná organizační složka vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nicméně při běžném sledu událostí, jenž odvolací soud ilustroval odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 a ustanovení § 15 odst. 1 až 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), by s předmětným pozemkem hospodařil jako příslušná organizační složka státu Státní pozemkový fond a nikoliv Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Popsaný procesní postup soudu prvního stupně hodnotil odvolací soud jako souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (explicitně přitom odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 126/2019; tato rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) a rovněž přitakal relevanci důvodů, jež vedly soud prvního stupně s ohledem na hledisko právní jistoty k závěru neukončit účastenství České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na zemědělský charakter nárokovaného pozemku a potencionalitu hospodaření s ním pro Státní pozemkový fond by jediná procesně úspěšná obrana povinné osoby proti důvodnosti žaloby mohla spočívat toliko v argumentaci o existenci některé zákonné překážky pro naturální restituci upravené v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Žádnou takovou zákonnou překážku však povinná osoba ani po poučení, jež se jí dostalo ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., netvrdila. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále také „dovolatelka“), jež je má ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě se jedná o otázky, jež dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny, anebo by měly být z podnětu dovolání vyřešeny jinak. Dovolatelka se táže, zda a) lze přibrat do řízení podle části páté občanského soudního řádu jako účastníka řízení osobu, která není osobou povinnou (a ani oprávněnou; b) lze do řízení, v němž je jedním z účastníků coby osoba povinná organizační složka státu, přibrat další organizační složku státu; c) lze přibrat do řízení podle části páté občanského soudního řádu jako účastníka řízení osobu, která nebyla účastníkem řízení dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Ve vztahu k otázce vymezené pod sub. b) dovozovala, že odvolací soud řízení zatížil vadou a odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005. Bez zřetele na vymezení některého z hledisek přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237