28 Cdo 3392/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3392/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 9. 2011 Spisová značka:28 Cdo 3392/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3392.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Správní řízení Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 122 odst. 1,4 předpisu č. 120/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 10. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3392/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Mgr. J. V., zastoupený Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 9.932.775,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 296/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2010, č. j. 39 Co 444/2009-68, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2010, č. j. 39 Co 444/2009-68, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2009, č. j. 14 C 296/2007-50, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2009, č. j. 14 C 296/2007-50, kterým byl zamítnut návrh žalobce na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 9.932.775,- Kč, vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí ministra spravedlnosti. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků. Ve věci se žalobce domáhal zaplacení částky 9.932.775,- Kč jako náhrady škody, způsobené podle něj nezákonným rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 11. 7. 2003, sp. zn. 179/03-pers.SO, o pozastavení výkonu jeho činnosti jako soudního exekutora. Činnost žalobce byla pozastavena od 22. 7. 2003, což byl den následující po doručení ministrova rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno v důsledku zahájeného trestního stíhání žalobce pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podal žalobce k Městskému soudu v Praze včas žalobu, která byla dne 12. 12. 2003 rozsudkem pod č. j. 5 Ca 155/03-61 zamítnuta. Proti zamítavému rozhodnutí podal žalobce kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který dne 22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004-92, rozhodl o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení s tím, že shledal rozhodnutí ministra nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost (absence odůvodnění) a uvedl též, že postupem žalovaného byla žalobci upřena základní procesní práva, která mu podle příslušných právních předpisů náleží. Poté Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, zrušil pod č. j. 5 Ca 174/04-111 napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stalo se tak dne 12. 11. 2004, rozhodnutí nabylo právní moc 16. 12. 2004 – tímto dnem byla uvolněna činnost soudního exekutora. Dne 28. 12. 2004 došlo k plnému obnovení činnosti exekutora. Dne 17. 6. 2004 byl vydán rozsudek (sp. zn. 2 T 11/04), kterým byl žalobce uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu pěti let s dohledem; žalobci byl uložen též tříletý trest zákazu činnosti spojené s hmotnou odpovědností. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 471/2005 ze dne 9. 11. 2005, které nabylo téhož dne právní moc (a tím také rozsudek nižší instance), byl zrušen trest zákazu činnosti pro žalobce, neboť ten se dopustil trestné činnosti ještě před výkonem funkce soudního exekutora a bez souvislosti s hmotnou odpovědností; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Soud prvního stupně žalobu o náhradu škody proti státu zamítl. Uvedl, že ačkoli existuje zrušené rozhodnutí ministra spravedlnosti, nejsou splněny předpoklady podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dovodil, že za nezákonné rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení nevydal v následném (pokračujícím) řízení konečné rozhodnutí (nové rozhodnutí ministra spravedlnosti); řízení tedy dosud neskončilo. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně za pomoci jiného právního názoru. Uzavřel, že v době, kdy došlo ke zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti, bylo skončeno (ačkoli ještě ne pravomocně) trestní stíhání, resp. soudní řízení vedené proti žalobci, ve kterém byl shledán vinným trestným činem podvodu a byl za něj odsouzen (rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 17. 6. 2004, právní moc 9. 11. 2005). Ministr tak již neměl v době, kdy došlo ke zrušení jeho rozhodnutí (12. 11. 2004), prakticky o čem rozhodovat. Odvolací soud dovodil, že rozhodnutí ministra o pozastavení funkce soudního exekutora je předběžným opatřením sui generis, které trvá tak dlouho, dokud není pravomocně rozhodnuto ve věci trestního stíhání. Pokud by tedy ministr ihned po zrušení svého původního rozhodnutí vydal nové, toto by zaniklo dne 9. 11. 2005 – po právní moci odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 429/01, podle něhož nelze každé vznesené obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, paušálně považovat za nezákonné. Na závěr soud shrnul, že za dané situace není předběžné opatření (rozhodnutí) ministra spravedlnosti nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když trestní stíhání vyústilo v uznání viny žalobce a uložení trestu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce, zastoupený advokátem, dovolání. Přípustnost dovolání dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Současně formuloval i právní otázky, ve kterých spatřuje jeho zásadní právní význam - zda akt ministra spravedlnosti, kterým byl pozastaven výkon exekutorského úřadu podle § 122 odst. 1 exekučního řádu a následně byl tento akt pro svou nezákonnost pravomocně zrušen a nové rozhodnutí již vydáno nebylo, je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. či nikoli, a zda byl v daném případě soud oprávněn učinit v řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. sám právní závěr o tom, zda akt ministra je či není zákonným rozhodnutím, když už o této otázce bylo pravomocně rozhodnuto jiným orgánem (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2004, č. j. 5 Ca 174/2004-111). Dále žalobce v dovolání provedl rekapitulaci stavu věci a uvedl, že odvolacím soudem aplikovaný nález Ústavního soudu není možné na daný případ vztáhnout. Tvrdil, že nezákonnost rozhodnutí ministra vyplývá již z rozhodnutí soudu o zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti. Na závěr dovolání navrhl rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila strana žalovaná. Uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru správné, v souladu s právními předpisy a vytýkanými vadami netrpí. Oproti tomu právní závěry žalobce uvedené v dovolání nepovažovala za důvodné. Na závěr se navrhuje dovolání žalobce zamítnout. II. Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřoval žalobce v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. (řízení mělo být postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tvrzené nesprávné právní posouzení věci). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 se nepři