28 Cdo 345/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 345/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2007 Spisová značka:28 Cdo 345/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.345.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 345/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida., CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: A. M. P., a B. MUDr. I. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 9. 2006, sp. zn. 20 Co 262/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11. C 114/2005 (žalobců 1. V. K.,  2. M. K., a 3. Ing. J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. M. P. a B. MUdr. I. P., zastoupeným advokátem, o vydání částí nemovitostí), takto: I. Dovolání dovolatelů   s e   o d m í t a j í . II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 13. 3. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 21. 2. 2006, č. j. 11 C 114/2005-57. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo každému ze žalovaných uloženo vydat každému ze žalobců jednu ideální dvanáctinu nemovitostí – domu čp. 101 a pozemků  parc. č. 407 a pozemku parc. č. 459/2 v katastrálním území T., zapsaných na listu vlastnictví č. 178 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro K., katastrální pracoviště H. Každému že žalobců (V. K., M. K. a Ing. J. K.) se mělo dostat od každého ze žalovaných (M. P. a MUDr. I. P.) úhrady nákladů řízení částkou 4.842,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 9. 29006, sp. zn. 20 Co 262/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; každému ze žalovaných bylo uloženo nahradit každému ze žalobců náklady odvolacího řízení částkou 2.603,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. V této právní věci, konstatoval odvolací soud, bylo již rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze 3. 8. 2000, č. j. 11 C 67/91-153, jímž bylo žalobě žalobců vyhověno; tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 10. 2001, sp. zn. 25 Co 252/2001; dovolání žalovaných proti uvedeným rozsudkům soudů obou stupňů bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 25. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 361/2002. K ústavní stížnosti žalovaných Ústavní soud ČR nálezem z 26. 10. 2001, II. ÚS 302/03, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 10. 2003. Následně pak Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 10. 2001, sp. zn. 25 Co 252/2001, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 3. 8. 2000, č. j. 11 C 67/91-153, a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odvolací soud dovozoval, že „důvodem těchto zrušujících rozhodnutí byla pouze ta skutečnost, že bylo porušeno právo žalovaných na spravedlivý proces, neboť v řízení nebyly provedeny veškeré jimi navržené důkazy“. V dalším průběhu řízení žalobci tvrdili neplatnost závěti, datované dnem 20. 9. 1968 zůstavitelem V. K. (zemřelém 12. 2. 1972, jehož vnuky jsou žalobci), v jejímž textu se hovoří v minulém čase o tom, že zůstavitel již za svého života učinil s matkou dnešních žalovaných „dohodu, podle které se B. P. stala vlastnicí věcí uvedených v prohlášení ze dne 2. 10. 1968“; žalobci v souvislosti s touto závětí poukazovali na „jazykový a logický nesoulad dvou dat v jedné listině“, který způsobuje její nesoulad. Odvolací soud poukazoval také na to, že žalovaní v průběhu řízení popírají žalobci uváděný nesoulad dat v závěti a tvrdí, že listina (dohoda mezi zůstavitelem matkou žalovaných, sepsaná v Advokátní poradně H., datovaná 2. 10. 1968), která je v závěti zmiňována, byla ve skutečnosti sepsána dříve než 2. 10. 1968. Odvolací soud měl za to, že v uvedené otázce jsou to žalovaní, kdo nesou důkazní břemeno o svém tvrzení, neboť v něm spočívá jejich procesní obrana; proto právě žalovaní musí prokázat, že se skutkové okolnosti, vedoucí k posouzení platnosti či neplatnosti závěti, udály způsobem a v čase, jenž nevede k závěru o neplatnosti posuzovaného úkonu. Odvolací soud poukazoval na to, že „i Ústavní soud ČR uzavřel, že opačný přístup by vedl k tomu, že by důkazním břemenem k tvrzení žalovaných byli zatížení žalobci, což by bylo v jednoznačném rozporu s ustanovením § 120 odst. 1 občanského soudního řádu“. Odvolací soud uzavíral svou úvahu tak, že „námitky žalovaných směřující proti nesprávnosti rozložení důkazního břemene je třeba považovat za nedůvodné“ a v tomto směru odkazoval na předchozí rozhodnutí soudu včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, vydaná v této právní věci“. Za uvedených okolností měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně v dalším průběhu řízení správně zaměřil dokazování k okolnostem vedení důkazu výslechem tří svědků (dvou svědků a jedné svědkyně, která však před provedením jejího výslechu zemřela). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že těmito důkazními prostředky se žalovaným nepodařilo prokázat jejich tvrzení, že dohoda datovaná dnem 2. 10. 1968 byla uzavřena jiného data, a to data předcházejícího datu sepsání závěti zůstavitele V. K.; žalovaní pak již přes poučení ze strany soudu další důkazy k provedení nenavrhli a „jejich tvrzení tak zůstalo podporováno jen jejich účastnickými výpověďmi a koresponduje mu pouze výpověď svědka Ing. M. P., který však nevypovídal o tom, co skutečně sám viděl a slyšel, ale o tom, o čem se domníval, že by vypovídala jeho zemřelá matka“; nelze mít také za to, podle názoru odvolacího soudu, že z výpovědi dalšího svědka JUDr. L. H. vyplynulo, že dohoda o darování věcí, datovaná 2. 10. 1968, byla podepsána dříve než 2. 10. 1968, jak tvrdí žalovaní. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 13. 10. 2006 advokátu, který žalované v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno dne 4. 12. 2006 u Okresního soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 7. 9. 2006 (sp. zn. 20 Co 262/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé především zdůrazňovali, že odvolací soud řešil v daném případě svým rozhodnutím základní právní otázku této právní věci v rozporu s hmotným právem. V tomto smyslu pochybil odvolací soud, podle názoru dovolatelů, když dospěl k závěru, že závěť pořízená zůstavitelem V. K., datovaná 20. 9. 1968, je neplatná pro její neurčitost ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, protože údajně nemá náležitosti závěti, jak jsou stanoveny v § 476 odst. 2 občanského zákoníku, třebaže to v řízení nebylo jednoznačně zjištěno, a proto pro takový závěr není dána opora v zjištěném skutkovém stavu. Podle názoru dovolatelů nebylo v řízení doloženo, že by zůstavitel V. K. podepsal svou závěť jiného dne, než je v závěti uveden, a to spíše až v době následující po tomto datu, jak měl za to odvolací soud. Žalovaní naproti tomu jsou toho názoru, že rozpor ve znění závěti, odkazující na prohlášení z 2. 10. 1968, ačkoli je závěť datována dnem 20. 9. 1968, „lze vysvětlit tak, že ujednání o darování věcí mezi živými bylo nesprávně datováno pozdějším datem, než bylo skutečně učiněno. Dovolatelé mají za to, že „z textu závěti je zřejmé, že zůstavitel V. K. v době, kdy závěť pořizoval, již věděl o právním úkonu darování, a to jak o jeho samotné existenci, tak i o jeho obsahu, což znamená, že uzavření dohody o darování věcí předcházelo datu pořízení závěti“; podle názoru dovolatelů „zůstavitel při pořízení závěti ve svých 85 letech pouze m