28 Cdo 3462/2019 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3462/2019-755USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. T., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované O. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, o zaplacení částky 72 876 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 436/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. dubna 2019, č. j. 9 Co 68/2019-726, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 8. 2018, č. j. 9 C 436/2007-690) potvrzen ve výrocích pod body I a III, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 72 876 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů státu, změněn ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Rozhodováno bylo o žalobcem uplatněném požadavku na vydání bezdůvodného obohacení (v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) za užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY v žalobcově vlastnictví bez právního důvodu v letech 2004, 2005 a 2006 (do 30. 11. 2006), na němž stojí budova č. p. XY ve vlastnictví žalované, pokrývající vymezenou část předmětného pozemku. Dle zjištění soudů nižších stupňů je však užívání dotčené části pozemku žalovanou i po žalobou vymezené období podloženo právním důvodem, dohodou o dočasném užívání pozemku uzavřenou dne 9. 7. 1990 tehdejším Městským bytovým podnikem Teplice, státním podnikem (na straně vlastníka), jenž měl k pozemku právo hospodaření, a žalovanou a jejím manželem J. Š. (jako uživateli); kupní smlouvou ze dne 12. 3. 1998, jíž uzavřel jako kupující s městem Teplice (vlastníkem, prodávajícím) bylo vlastnické právo k předmětnému pozemku převedeno na žalobce. Nadto odvolací soud shledal žalobcem uplatněné právo za část vymezeného období (jde-li o náhradu požadovanou za dobu do 24. 1. 2005) promlčeným (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu, části výroku pod bodem I, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soud prvního stupně ve věci samé, podal dovolání žalobce (dále též jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a krom toho i na řešení právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Dovolací argumentaci dovolatel upíná k posouzení otázky přechodu práva hospodaření (z Okresního bytového podniku Teplice, socialistické organizace, na Městský bytový podnik Teplice, státní podnik), zpochybňuje i závěr o právním režimu dohody o dočasném užívání pozemku uzavřené žalovanou (a jejím později zemřelým manželem) a Městským bytovým podnikem Teplice, státním podnikem (odvolací soud uzavřel, že tato dohoda se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, a nemá být aplikována úprava zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku), jakož i k posouzení, že nesprávný výpočet náhrady za užívání pozemku dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, nezpůsobuje absolutní neplatnost dohody o dočasném užívání; krom toho dovolatel namítá i neplatnost kupní smlouvy (podle níž žalovaná a její manžel nabyli do vlastnictví dům, jenž stojí na pozemku, jehož se týká dohoda o dočasném užívání) pro rozpor se zákonem č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Napadeným rozsudkem se odvolací soud nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž Nejvyšší soud ve skutkově a právně podobné věci týchž účastníků (na stejném skutkovém základě konstruovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, lišící se toliko vymezeným obdobím užívání téhož pozemku) poukázal již v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1264/2018 (ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3466/18, odmítnuta jako zjevně bezdůvodná), v němž zodpověděl i dovolatelem kladené otázky (jež znovu nastoluje i v této věci a jež, zjevně nepřípadně, považuje za dovolacím soudem neřešené), způsobuje-li nesprávné určení výše úplaty (v částce nižší než stanovila tehdy platná vyhláška č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků) v dohodě smluvních stran o dočasném užívání pozemku absolutní neplatnost celé dohody podle § 39 obč. zák. (na níž Nejvyšší soud odkazovaným rozhodnutím odpověděl záporně), resp. „zda je možné aplikovat ustanovení § 16 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. týkající se pozemků druhu zahrada a pozemek pro stavbu k individuální rekreaci, i na pozemek, který je evidován jako druh zastavěná plocha a nádvoří a je na něm postaven provozní objekt nesloužící osobní potřebě“ (kterou při závěru vylučujícím absolutní neplatnost celé smlouvy toliko pro rozpor dílčího ujednání s obecně závazným cenovým předpisem Nejvyšší soud nepovažoval již za relevantní). Zpochybňuje-li dovolatel řešení dle jeho názoru „nejzásadnější“ otázky hmotného práva, zda právo hospodaření k předmětnému pozemku, za jehož užívání požaduje náhradu, vskutku přešlo na Městský bytový podnik Teplice, státní podnik (jenž uzavřel dohodu o dočasném užívání pozemku), tedy je-li tento státní podnik právním nástupcem Okresního bytového podniku, socialistické organizace, k čemuž dovolatel poukazuje na vady zakládající listiny uvedeného státního podniku a konstatuje „závažný deficit v konstruovaném skutkovém stavu, který znemožňoval věc řádně právně posoudit“ (s tím, že právní nástupnictví Městského bytového podniku Teplice, státního podniku, dle interpretace dovolatele nevyplývá ani ze zakládacích listin ani z usnesení Okresního národního výboru o založení státního podniku), jde zjevně o argumentaci odvíjející se od jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud (zmíněnou argumentací dovolatel především zpochybňuje skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel, a předestírá skutkové závěry vlastní, na nichž pak buduje své, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci). Taková argumentace nevystihuje způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a nemůže založit přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.). [Za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze považovat zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnoc