28 Cdo 3496/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3496/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2020 Spisová značka:28 Cdo 3496/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3496.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dohoda o vydání věci Zemědělská půda Vydržení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 1 odst. 4 předpisu č. 87/1991Sb. § 8 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb. § 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 229/1991 Sb. § 30 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 4. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1027/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3496/2020-569USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným 1) E. B., narozené dne XY, bytem XY, 2) Z. B., narozené dne XY, bytem XY, 3) L. R., narozené dne XY, bytem XY, 4) P. S., narozenému dne XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, a 5) Nemocnici na Homolce, se sídlem v Praze 5, Roentgenova 37/2, IČO 00023884, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, za účasti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, jako vedlejšího účastníka na straně žalované 5), o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 343/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2020, č. j. 55 Co 118/2020-513, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1), 2), 3) a 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.366,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Aleny Vlachové, advokátky se sídlem v Praze 1, Husova 242/9. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Šustka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3. IV. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Městský soud v Praze k odvolání žalobce a žalovaných 1) až 4) rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 55 Co 118/2020-513, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2020, č. j. 9 C 343/2018-366, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 3. 2020, č. j. 9 C 343/2018-430 [jímž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pozemky parc. XY o výměře 1532 m² - ostatní plocha, ostatní komunikace, parc. XY o výměře 69 m² - ostatní plocha, jiná plocha, a parc. XY o výměře 366 m² - ostatní plocha, zeleň, všechny zapsané v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV XY pro k. ú. XY, obec XY, jsou ve vlastnictví žalované 5), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným 1) až 4) ve výši 71.540 Kč k rukám jejich zástupkyně (výrok II.), žalované 5) ve výši 37.026 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.), a vedlejšímu účastníkovi ve výši 1.800 Kč (výrok IV.)] potvrdil ve výroku I. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení, ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 83.175,40 Kč, a ve výroku III. jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 29.282 Kč, jinak tyto výroky potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) až 4) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11.784 Kč k rukám jejich zástupkyně, a žalovanému 5) částku 4.114 Kč k rukám jeho zástupce, a že žalobce a vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na závěru, že žalobce domáhající se určení vlastnictví k označeným pozemkům, jejichž podílovými spoluvlastníky jsou žalovaní 1) až 4), kteří, resp. jejich právní předchůdci, je nabyli na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 19. 10. 1992 s žalovanou 5) podle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a registrované Státním notářstvím pro Prahu 5 dne 7. 12. 1992 pod č. j. 5 REH 911/1992, z nichž na dvou se v současnosti nacházejí pozemní komunikace II. třídy (ve vlastnictví žalobce) a na jednom veřejná zeleň, má naléhavý právní zájem na tomto určení (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění), neboť žalovaní 1) až 4) jsou subjekty, „vůči nimž má žalobce povinnost vypořádání právního vztahu z užívání cizí věci“ (jde o spor o vydání bezdůvodného obohacení probíhající u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 61/2018), žaloba však není důvodná. Tvrdil-li totiž žalobce, že pozemky „nemohly být vydány dle zákona č. 87/1991 Sb., když správně mělo být postupováno dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), avšak s ohledem na jejich zastavěnost by takový postup nebyl možný“, pak jednak v řízení neprokázal, že předmětné pozemky byly v době přechodu na stát (bez právního důvodu, jak se ve zmíněné dohodě uvádí, nebo vyvlastněním v roce 1959, ev. v roce 1960), či v době uzavření zmíněné dohody, zemědělsky využívány (naopak provedenými důkazy bylo zjištěno, že tomu tak nebylo), takže nelze dovodit, že by se na ně vztahoval zákon o půdě, a stejně tak žalobce neprokázal, kdy současné komunikace na pozemcích parc. XY a zeleň na pozemku parc. XY byly založeny (v tomto ohledu bylo ze zprávy Magistrátu hl. m. Prahy zjištěno, že v roce 1995 se na nich nacházela zeleň), ani kdy byly komunikace skutečně dokončeny [když původní zařazení mezi komunikace II. a III. třídy proběhlo v roce 2000, kdy již pozemky vlastnili žalovaní 1) až 4), a archiv výstavby komunikací byl zničen při povodni v roce 2002]. Prokazoval-li žalobce svá tvrzení pouze leteckými snímky předmětných pozemků z roku 1975 s tvrzením, že „se jednalo o zelenou plochu“, pak tyto důkazy nejsou podle odvolacího soudu relevantními důkazními prostředky. Při právním posouzení věci soudy odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že pokud žalovaná 5) vydala pozemky žalované 1) a právním předchůdcům žalovaných 2) až 4) podle zákona č. 87/1991 Sb., učinit tak mohla, neboť § 8 odst. 3 tohoto zákona je ustanovením dispozitivním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2215/2005), a dohodu je tak nutno posoudit jako platnou, a to i s ohledem na závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 147/2009, podle nějž jak zákon č. 87/1991 Sb., tak i zákon o půdě jsou zákony restitučními, jejichž účelem bylo obnovení vlastnických práv oprávněných osob k předmětu vydání, a i pokud by se snad jednalo o zemědělskou půdu vydanou podle zákona č. 87/1991 Sb., byl by splněn účel zákona o půdě. Soud prvního stupně dále dovodil, že i kdyby dohoda byla uzavřena „nesprávně“, žalovaní 1) až 4) by vlastnictví k pozemkům po uplynutí desetileté doby dle dříve platné právní úpravy vydrželi (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), jak v řízení namítali, neboť vzhledem k uzavřené dohodě, registrované Státním notářstvím v Praze 5, drželi pozemky v dobré víře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5163/2014 a sp. zn. 22 Cdo 910/2015), i když se na pozemcích parc. XY nacházejí komunikace a na pozemku parc. XY zeleň. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení procesně právní otázky extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými a právními závěry, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatel předesílá, že pro výsledek daného řízení bylo zcela zásadní posouzení dvou hmotněprávních otázek, a to 1) zda je ve věci dána působnost zákona o půdě či zákona č. 87/1991 Sb., a 2) zda jsou předmětné pozemky zastavěny ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Namítá, že k prokázání jich obou byly nalézacím soudem provedeny důkazy zejm. informací KÚ ze dne 5. 11. 2019, dle níž předmětné pozemky přešly na čs. stát vyvlastněním v roce 1960, a leteckými snímky