28 Cdo 350/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 350/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 11. 2011 Spisová značka:28 Cdo 350/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.350.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 9 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 30 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 12. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.14.2011II.ÚS 3750/11JUDr. Jiří Nykodým Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 350/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce M. H., bytem v J., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, ul. 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 131.681,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 154/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 35 Co 214/2010-106, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. března 2010, č.j. 22 C 154/2007-83, uložil žalované zaplatit žalobci částku 104.142,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 27.539,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobce byl od 17. 5. 2000 zaměstnán v pracovním poměru u společnosti Gastro – Žofín s.r.o. jako číšník. Dne 7. 11. 2000 byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn 9. 7. 2001. Po propuštění z vazby uzavřel se svým zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle které měl jeho pracovní poměr skončit již k 6. 11. 2000. Trestní stíhání proti němu vedené bylo dne 10. 11. 2005 zastaveno. Uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) a přisoudil žalobci náhradu ušlého výdělku za dobu strávenou ve vazbě (za sedm měsíců a třiatřicet dnů), vycházeje z výše žalobcova průměrného výdělku před vzetím do vazby (12.857,- Kč měsíčně). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 35 Co 214/2010-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu i v této části zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vyslovil právní názor, že nárok na náhradu škody za vykonanou vazbu podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. náleží pouze tomu, komu rozhodnutím o vazbě prokazatelně vznikla škoda, tedy tomu, kdo jen z tohoto důvodu nemohl vykonávat předchozí výdělečnou činnost, případně měl-li alespoň do budoucího zaměstnání nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. V dané věci vzal za prokázané, že žalobcův pracovní poměr trval od 17. 5. 2000 do 6. 11. 2000, kdy skončil na základě písemné dohody zaměstnance a zaměstnavatele dle § 43 zákona č. 65/1965 Sb. (jíž uzavření inicioval žalobce), tedy ještě před vzetím do vazby. Proto žalobci za dobu vazby žádný výdělek ujít nemohl, jestliže ani neprokázal, že měl sjednáno jiné (budoucí) zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele. Otázkou platnosti dohody o rozvázání pracovního poměru se odvolací soud nezabýval, vycházeje z názoru, že platnost rozvázání pracovního poměru lze účinně zpochybnit toliko žalobou podle § 64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (v tehdy platném znění), podanou ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit; tímto způsobem se ovšem žalobce skončení pracovního poměru nebránil a žalobu na určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru – jíž uzavření k uvedenému dni nyní zpochybňuje – nepodal. Proto je třeba na dohodu pohlížet jako platnou dohodu, učiněnou bez souvislosti s pozdějším vzetím do vazby. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Namítal, že pro vznik práva na náhradu škody za vykonanou vazbu podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. není určující okamžik, k němuž došlo ke skončení pracovního poměru, nýbrž důvod, pro který byl pracovní poměr skončen a za který v dané věci on sám pokládá pozdější rozhodnutí o vzetí do vazby. Odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že se – v rovinně skutkové – nezabýval okolnostmi, za nichž bylo vystaveno potvrzení o zaměstnání, ani tím, bylo-li toto potvrzení antidatováno a z jakých důvodů se tak stalo. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. Vady řízení, k nimiž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jakož i důvodem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Za skutkové zjištění, která nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.) lze ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002). Samotné hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení. Námitky žalobce směřující proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu o okolnostech skončení pracovního poměru proto opodstatněné nejsou a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není. K žalobcovým námitkám zpochybňujícím rozvázání pracovního poměru pak Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu, podle které platnost uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru nelze v tomto řízení řešit ani jako otázku předběžnou. Z ustanovení § 64 zákona č. 65/1965 Sb. (platného a účinného v době uzavření dohody) totiž vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu skončil, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru (sro